Jak na Nový rok…

Je první den roku 2023. Hodně brzo ráno. Přesouvám se ze vsi do města. Cestou nepotkám ani jedno auto.

Zapsáno: 1. 1. 2023

V Pardubicích zaparkuju u depa, pěšky přebrkotám hrubé kamení a stavbou ohraničenou páskou dojdu k perónu, abych nasedl do slušně plného Pantera a dojel do HK. Včera jsem tam odstavil Žraloka na provozní ošetření. Dnes ho mám vyzvednout, dovézt do Pardubic a otočit s ním jedno kolečko do Hlinska. U strojmistra zjišťuju, zda platí předem dohodnutý plán.

“Jojo, je hotovej, akorát nevim, jestli ti někdo říkal.. Dojeď to ještě umejt, je to prej dost špinavý. Stihneš to, že jo?”

Místo odpovědi se mračím, neboť příjemná hodinka nicnedělání (ve svátek za dvojnásobný příplatek) se rázem rozplývá. Jak mávnutím kouzelnou hůlkou.

Žralok

Stroj stojí v šedivém a neslunečném svítání před dílnou. Studený a pověšený jen na jednom kabelu. Ten smotám, mezitím zapípají baterky a jednotka pomalu naběhne.

Motor č. 2 naskočí, jednička nic. Nový pokus. Nic.

Škrábu se kličkou po lysině a první myšlenka bez cenzury běží hlavou. Co zas s tím ta pojebaná dílna udělala? Včera všechno fungovalo, mě tak se*ou, to zase někde něco povypínali, hlavně že schůdek furt svítí. Udělat reset? Jo, tvl, počkej, dyť to pověsili jen na jeden kabel! To von bude možná jen na druhý straně vyplej dobíječ.

Vypnu druhý motor, přejdu na áčko a vidím – G přepínač je jinak nez zbylé dva. Otočím ho, jednotka spokojeně zavrčí, naskočí první motor, pak i druhý. Zatopím. Srovnám několika resety odstavené a ze zimy zblbé WC, které se hlásí o slovo opakovaným blikáním hlášky porucha.

Dobrý, udělat Mirel, udělat brzdu. Vyzbrojil jsem to už včera, ale stejně se podívám, jestli stroj někdo nepodojil. Vysílačku, číslo, hlásím se vrchnímu v depu.

“Jo, srovnej si to a až z jednapadesátý můžeš. Bacha, nestojí ti ani angličák.”

Myčka

Dojdu si naházet posunovou cestu, vrchní se vysílačkou opakovaně hlásí, abych ještě nejezdil, že proti mně jede žehlička.

Fíra posunové lokomotivy si srovná cestu podle sebe, projede a pak zazní konečně:

“Tak teď s tím Žralokem na myčku – můžeš si popojet ke klacku.”

Znova srovnat posunovou cestu, na skupinovém návěstidle posun dovolen. To je ale málo, vysílačkou povel z hradla, že bílá barva doopravdy platí pro mě.

“Myčka v Hradci, volám vrchního. Jsem tu se Žralokem na umytí,” hlásím.

“Jo, tak si to naházej po první a až do myčky máš posun dovolen.”

Celkem třikrát slejzám a mačkám tlačítko na přestavění výměn. Když se vracím zpět, s přibývajícím světlem koukám, že je PESA opravdu šmucik. Je potřeba ji fakt umýt.

Bych to mohl třeba nafotit a sepsat, když už mám to nicnedělání tak královsky placený. Fotím ještě venku, třeba se něco bude adminovi líbit. Spíš ale ne. 😀

Projedu v myčce nástřikem, zastavím motory a při dalším focení si dávám pozor, abych strojníka, který koštětem na dlouhé násadě drbe neúnavně spodní a nejvíc zašpiněnou část, nijak neomezil.

Po čtyřiceti minutách drbání startuju a dvakrát projíždím kartáče a oplach.

Bílá z myčky svítí.

“21891, máš do stanice Hradec Králové posun dovolen.”

Začínáme

Je devět hodin. Úplně první den roku 2023. Vymetená modrá obloha, začíná svítit slunce. Vezu svůj první, křišťálově čistý, vevnitř vzorně uklizený a vytřený vlak. Zatím bez lidí. Ti nastoupí až v Pardubicích.

Třeba si někdo všimne, že se u ČD jenom neflákáme.

Ba ne, cynicky si uvědomuji, že to bude každýmu u zadele. Ovšem tenhle článek nemůže ignorovat admin. Je totiž v cizině. Na horách, na dovolené. Možná se zastydí a pronese směrem k mé osobě vřelá slova obdivu nad naprosto nečekanou psací a fotografickou pílí.

A to mi na začátek bude úplně stačit! 😀