Už troubějí

U

Když jsem dopisoval minulý článek o sněhu a zimě, která v prosinci udělala na některých našich vlacích naprosto nečekaný a nepředpokládaný problém, nenapadlo mě, že hned druhý den budu něčím podobným zasažen i já.

Zapsáno: 17. 12. 2022

Ačkoli se může čtenářům zdát, že mnohdy jsou tóny a vyznění textu lehce zasmušilé, znovu připomínám, že jsem v reálu značně cynický a občas se směju s chutí i u některých mrzutých situací, které svou absurditou překračují obvyklou míru problému.

Docela se mi teď dařilo. Vozil jsem funkční vlaky a pokud se objevil problém dokázal jsem ho na místě vyřešit a dojet. Pro člověka, který se ješitně vidí v lepším světle proti realitě, je vlastní mistrovství a um zdrojem konejšivého pocitu, že nic není problém a vše jde lstivě a mazaně vyřešit.

Hmm.

Pýcha předchází pád

Vezl jsem navečer Reginou “pětku” (5305) do Havlbrodu. Z Pardubic odjížděla souprava celkem plná. Venku vydatně chumelilo, foukalo, občas závěje. A čím výš vlak stoupal, tím víc sněhu přibývalo.

Poslední stoupání před Hlinskem. K vjezdovému návěstidlu zbývají asi dva kilometry. Zničehonic rána jak z děla. Automaticky naskočila rychlobrzda a vlak prudce zastavil.

Rychle jsem proběhnul pult pohledem. Dám závěr, vypnout KBS, zabrzdit přídavnou brzdu. Motor běží, ale vaříme. Proč? Jasný – vadný čidlo. Proč mi ale utekl vzduch? Nechápu…

Přišla vlakvedoucí, říkám jí o poruše a že budu volat a opravovat.

“Nevadí,” odpovídá, “poslední cestující nám vystoupil na předchozí zastávce. Jsme prázdný.”

Paráda, aspoň něco. Telefonuju panu výpravčímu.

“Ahoj, stojím asi dva kiláky od tebe. Vaříme. Počkám, až to zchladne a dojedu. Vydrž prosím, zavolám.”

Jdu se podívat dovnitř soupravy. V ní smradlavá pára. Voda mi utekla tlakem ven z expanzky, je i na podlaze. To mě nezneklidňuje tolik, jako proč mi vyletěl vzduch ven. Teplota motoru padá rychle dolů. Zkouším naplnit průběžné potrubí, ale nejde – vzduch pořád utíká. Zkusím vypnout jistič vysílačky, zavírám kohout rychlobrzdy – nic, pořád mizí.

Beru baterku, otevírám dveře a skáču do půlmetrové závěje. Sníh mám téměř po kolena a celkem studí. Slyším syčení někde mezi soupravou, dobrodím se tam, svítím, ale nevidím nic. Všechno je obaleno masivní ledovou krustou.

Tak nic

Už neváhám. Vyhodnocuji, že než něco dlouze opravovat a ucpat trať, bude rychlejší zmizet jinak. Volám tedy znova výpravčímu, poté dispečera a posílají mi právě dorazivšího kolegu s jiným vlakem, aby mě odtáhnul.

Vysvětluju ještě svou úvahu, proč se mi tahle situace nezdá jako ideální – aktivně opravovat zamrzlou brzdu s utíkajícím vzduchem zcela sám a mimo soupravu. V prudkém kopci. Nechci riskovat, že někdo bude točit druhý díl humorného filmu. Prostě to není dobrý nápad.

Diktuji panu výpravčímu kilometr a poté i kolegovi, který mě zahákne.

Za chvíli se objeví Regina. Najíždí na mě, hák, spojuju hadice a vysvětluju, co jsem všechno zkoušel. Zavíráme všechny myslitelné i nemyslitelné kohouty. Vzduch pořád utíká ven. Zůstávám na neschopném stroji jako brzdař a kolega mě pomalu vleče do stanice. Tam si půjčím jeho stroj a pokračuji do cílové stanice. Sice značně zpožděný, ale šťastný, že se problém podařilo celkem promptně vyřešit.

Mezitím probíhají nové telefonáty. Dispečer, výpravčí, strojmistr. V Havlbrodě mi další kolega nachystá nový stroj, který si odtáhnu do Hlinska. Musíme ho tam dostat, neboť by jinak chyběl na ráno.

Jedeme zpět

Zastavuji v HB, najíždím se svojí Reginou na nový a čerstvý stroj. Spojit šroubovkou, obě hadice, kabel dálkového řízení. Kolega se mnou udělá brzdu a mizím zpátky. Sice pozdě, ale přece. Jede dost lidí…

Po ujetí asi tří kilometrů rána jak z děla. Zadní postrková Regina ukazuje, že nemá potvrzený směr a taky se u ní vypnul motor. Nemám už odvahu zastavovat a řešit situaci. Tuším, že sníh proniknul do kabelu dálkového řízení a zlobí, jak nejvíc může.

Jadrným výkřikem “Do pí*i, to jsou takový verky rozm*daný, to svět neviděl!” snižuji stresovou křivku na klidovou hranici a vrací se mi racionální uvažování.

Zamknu čtyřhranem všechny dveře na tažené mrtvole. Zhasnu a paní průvodčí říkám, že budu zastavovat tak, aby měla všechny cestující v přední boudě. Ta naštěstí jede jak ďas. Kolej se ovšem smeká a tak je potřeba dávkovat výkon při rozjezdu plynule, jinak budu hrabat.

Telefonuju panu výpravčímu do Hlinska. Říkám mu, že se blížím a domluvíme se, co a jak bude následovat.

“Se zadní mi přejedeš na třetí. Tu dáme na kabel. Přední, co je teď vlaková, dáme za tu, co je na čtrtnáctku na druhý, ta pojede ráno první jako sedmdesát jednička.”

Trhej!

Trhám Reginy od sebe a jdu nejdřív na tu mrtvou, která bůhvíproč přestala jet. Už mi svítí bílá, posun dovolen a mašina nejede. Nastartovat nejde.

Rozvaděč, ha, spadlej jistič řízení, že by? Krátká modlitbička, motor chytá, přidávám otáčky, dofoukám vzduch, zkusmo zabrzdím a jedu!

Přestavím na třetí kolej, odstavuju a jsem svědkem úkazu, o kterém jsem doposud pouze slyšel. Možná někdo ze zkušenějších kolegů osvětlí tento neuvěřitelný jev.

Při utahování ruční brzdy, která jde poměrně ztuha, se po puštění madla kolo znovu a samo roztočí nazpět! Ne o kousek, ne o půl otáčky, normálně se motá jako hnané elektrikou.

Neriskuju, stroj ještě podkládám klíny, zamotám znova brzdu a kliku zapřu proti zpětnému pohybu smetákem. Odstavím WC, nastavím zmrzlíka, vypnu baterky a spěchám na poklidně vrčící druhou Reginu.

Žádné drama už mě nečeká. Přejedu, odstavím, nastavím časovač topení na 3:10 ráno, aby měl kolega teplíčko. Pak už jen spokojeně s taškou utíkám do dopravy.

“Tak a je to,” povídám výpravčímu. “Na to, jak to vypadalo na pytel, se to nakonec docela slušně podařilo, viď?”

“No, hele, tobě jo,” odpovídá, “ale Jirka, jak kvůli tobě odjížděl zpožděnej a jede nahoru dvacetdevítku, teď trefil se Žralokem u Vrbaťáku strom. Před chvílí mi volal…”

Zalituju ho, úplně si představuju ten zmar. Je 0:30 ráno, všední den, všichni normální lidi už dávno spí.

Ráno

Jdu na kutě, usínám kolem druhé a ve 3:55 vstávám. Nasedám na režijní jízdu do Žďárce, kde mám pokračovat po oživení Reginy do Pardubic. Veze mě Žralok a Jirka.

“Čau, tak jak?” ptám se opatrně.

“Co ti mám říkat. Přijel jsem po třetí ráno.”

“A mašina?”

“Měl jsem neuvěřitelnou kliku, vyšlo to přesně na spřáhlo.”

Dozvídám se další střípky. Hasiči, vyšetřovák, sníh, nepřístupný terén, tma, únava…

Odjezd. Zase začalo chumelit. Jedeme na čas. Překvapivě jede dost lidí.

Tak dál…

Vyskakuju ve Zďárci, chystám si stroj. Přejíždím z odstavné koleje. Za chvíli mi svítí zelená. Pak Pardubice, předám mašinu a jdu k autu. Škrábu sklo, ometám sníh a váhám.

Je 7 ráno, večer nastupuju na další noční – tentokrát bez postele. Bazén mě neláká. Jsem nevyspalej a otrávenej.

Kampak bysme to ale došli, kdybych to pokaždý při potřebě spánku vzdal? Sprcha mě probere a já v 7:15 sednu na blok a žasnu. Jeden plavčík a v celé padesátce jsou se mnou celkem tři lidi!

Vrací se mi dobrá nálada. Ku*va, to jsem ale rád, že jsem šel! Ty čtyři kiláky a 1:34h, co jsem si sportem rovnal spánkový deficit, mi zásadně projasnily ráno.

Klasika!

Doma jsem usnul na dvě hodiny. Těším se, až dorazí manželka ze školy.

“Ahoj, tak co, jak ses měla?” ptám se a vzápětí poslouchám desetiminutový souvislý vodopád vyučovacích trápení, které jsou proti mému vcelku banálnímu “nedojetí” s vlakem opravdový problém.

Toužím se ale taky pochlubit…

“Jsem nedojel. Přestalo mi to v kopci před Hlinskem jet, sněhu jako kráva!” snažím se pikantním a dramatickým podáním vylepšit svou událost.

“Aha, a cos dělal? Troubil jsi na všechny strany?” zeptala se choť zvědavě.

Krátce uvažuju nad logikou tohoto řešení a poté pokračuji poutavě dál.

“Když jsem vyskočil ze stroje do závěje, bylo tam sněhu až po kokot!”

Tato věta mou paní zaujala. Nejspíš se nemohla rozhodnout, zda má brát výrok doslova anebo jen obrazně. Následně vznesla dotaz.

“To pro tebe teda musel přijet ten… ten… rozhrnovák?”

Už se s dalšími detaily nesnažím. Manželka si viditelně oddechla, že máme drážní náležitosti úspěšně za sebou a spustí:

“Nebudeš věřit, co mi hned po vyučování volala maminka…”

Poslouchám, kývu hlavou, mračím se v místech, kde se to čeká a přemýšlím. Co jsou mé strojvůdcovské nářky a činění proti práci učitele? Já bych to nemohl dělat, protože bych tu mámu musel nejspíš nakopat do pr*ele! A jsem nějak víc rád, že dělám, co dělám. Co snad aspoň trochu umím. A co mě většinou fakt baví.

Komentáře: 4

  • To je výživný. Je to řešení závad – když se podíváte po odeznění emocí – vlastně opruz nebo víc radost z úspěchu a trochu to koření života?
    A btw, proč utíkal vzduch, ví se?

    • No tady jsem zrovna moc úspěšný při řešení problému nebyl. Samozřejmě potěší, když se podaří poruchu odstranit, jen se prostě člověk musí smířit, že ne vždy na všechno stačí.
      Po dalším osudu rozbitého stroje už jsem nepátral, neboť se oprava realizovala až v dalších dnech po odtažení…..

  • V čem byl teda problém? Zajímavá závada..Já se snažím i po případné kapitulaci zjistit problém abych věděl příště.. Nedávno mi za jízdy 814 přestala jet-jít do výkonu.. prvotní úvahy o jističi řízení ,příp.shozeni do baterek a pod.nepomohly.. motor pouze volnoběh a nic…Nakonec jsem našel jeden upadlý drát… oprava se zavíracím nožem na 5 minut..a jelo se..

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt