Oheň pod mašinou

O

Na téhle trati jsem začínal. Jednu z prvních cest pasivního zácviku jsem jel s tenkrát asi padesátiletým – zkušeným – kolegou a seděl vedle něj na bočním sedátku. Obdivoval jsem, jak mazácky ovládá mašinku, zpaměti sahá na ovládací prvky, plynule brzdí bez škubání a s odhadem na milimetr přesně zastavuje podle potřeby, všechno klidné, úsporné pohyby.

Hltal jsem nejen krajinu. Sledoval jsem mimoděk také jeho obličej, který vyjadřoval spokojenost a radost. Zcela nehranou, prostě se bavil samotnou jízdou.


Viděl jsem, že je okouzlen.

“Tuhle trať zbožňuju, stále je něco nového, to se prostě neomrzí,” povídá mi.

Odjížděli jsme ze stanice Statiňany a kousek za vjezdovým návěstidlem z opačné strany jeho klid začal dostávat drobné trhlinky. Začal se mračit, vrásky mu pokrývaly čelo. Klepal prstem do multifunkčního displeje.

“To nějak nechladí. Člověče, vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí.”

Naprosto jsem nevnímal vážnost situace, jízda se mi zdála parádní. Pak pískavý zvuk a za moment chcípnul motor. Za dalších 20 vteřin se otevřely dveře stanoviště a přišel vlakvedoucí.

“Hele, teče vám u rozvaděče voda ven a ňák to jako smrdí. Jako když se pálí hadr.”

Šel jsem se tam podívat, voda stříkala z expansky, pára syčela v pravidelných intervalech a k tomu palící se smrad.

Neveselou informaci jsem šel předat zpátky do kabiny, kde jsem prvně na vlastní oči viděl v praxi aplikovanou strojvůdcovskou dovednost, která se nazývá jízda výběhem. Pro laiky cosi jako plachtění na neutrál v autě. Naštěstí trať do další zastávky Zaječice mírně klesá, takže jsme dojeli až k peronu. Otevřít dveře, lidi ven.

A první skok z nástupiště do kamení a jít se podívat pod motor a podvozek, co tam čoudí. Přesně v místech, kde je napojené výfukové potrubí, byla jako tepelná izolace použita tkanina. Něco jako juta s alobalem, omotaná drátem a doutnala. Spíš kouřila. Honem zpátky pro hasičák. Super je, že na Regině jsou celkem tři kusy.

S nadšením první na ohnisko. Pffffff!

Doutnání přestalo.

Za pár vteřin nevěřícně sledujeme, jak se dým znovu objevil a k němu i malý plamínek, který chtivě olizoval látku izolace.

“Běž pro další,” povídá kolega.

Jdu zpátky pro druhý hasičák, klušu ven a znovu stříkáme do epicentra. Pffffff!

A jako když se díváte na kouzlo, znovu se objevil plamínek.

Fíra už nečekal a poslal mě fofrem pro další hasičák. Dával k uchu telefon a volal hasiče.

Běžel jsem s třetím hasičákem, tentokrát i vlezl úplně pod lokotku z druhé strany a najednou, bez čekání, vystříkal celou bandasku komplet – na prohořelou díru, takže zasáhnul epicentrum a rozžhavené ložisko, kam se předtím nešlo vůbec dostat. A plamínek už nikde.

Od Chrudimi už slyšíme houkačky a vidíme jedno, druhé a nakonec i třetí hasičské auto.

Abych kolegu rozveselil a dodal mu odvahu, upozorňuji ho přátelsky:
“Hele, už jedou, to kvůli tobě!”

Kolega je zádumčivě pozoruje a říká:
“Ty vole, to je sen. Ve všech školách, v každý, co jsem byl, jsou jedoucí hasiči průser!”

Přišlo mi, že je vhodný okamžik, abych ho povzbudil.
“Víš jak jsi mi říkal, že je tady pořád něco nového… věřím ti, je to fakt pestrý!”

Podíval se po mně nevěřícně a jen si odplivnul.

Hasiči přijeli, dochladili vodou spodek, po ohni ani památky, přijel vyšetřovák z depa, sepsalo se hlášení, už žádné velké drama. Evidentně tihle lidi věděli co a jak, každý si hleděl svého, bavilo mě je pozorovat a učit se. Prvně jsem na vlastní oči viděl, jak se na trati provádí aretace převodovky, aby se nepojízdné vozidlo mohlo odklidit a nepřekáželo dalším vlakům. V depu jsem pozoroval sepisování hlášení strojvedoucího, také šel k protokolu a výpovědi. Hned jsem čelil posměchu, že jsem první jízdu zničil lokotku vohněm.

Celá příhoda se mi moc líbila. I noviny o ní psaly.

Hlavně v tom, že jsem mohl pouze pozorovat postup zkušeného mazáka, s jakým nenuceným klidem dokázal reagovat na dramatickou situaci. Když jsem si potom podobnými prošel sám, měl jsem výrazně jednodušší pozici. Protože jsem měl možnost vidět a zapamatovat si to, co zkušení kolegové už mnohokrát řešili.

Takže tohle je moje – trošku neobratné – poděkování pro vás veterány, kteří prošlapávali cestičku nám nováčkům, nevděčným a drzým smradům.

DÍKY!

Douška

I dnes tyhle starý harcovníky rád poslouchám. Nejen veselé zážitky, ale i občasné naříkání, rozčilení a nadávky. Vidím v tom totiž profesní vášeň. Znamení, že jim na práci stále záleží.

Nedávno odcházel jeden kolega do důchodu. Povídal jsem si s ním, jestli ho práce ještě těší. On povídal, že ho víc a víc zmáhá brzké vstávání, ale samotné ježdění ho nikdy neomrzelo.

Borec – pupík jak svině, takovej méďa nabručenej, stará škola. Všechno na ho*no – lidi, stroje, směny, jídlo, pivo. 😀

A přitom pod tou naštvanou maskou jsem jasně četl pýchu, že to, co dělá, bezchybně zvládá. Fascinující! Jako když dobrý řemeslník těží ze zkušeností, tak tenhle starší pán zastal naprosto vše, co je potřeba.

Mám k těmhle matadorům opravdový respekt. A úctu.

1 komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt