Vnímám čas

Sice jsem zaznamenal, že čas plyne a měří všem stejně, ale podle mého pozorování a zkušenosti je to blbost.

Zapsáno: 30. 5. 2026

Je sobota ráno a stojím v depu Česká Třebová s Panterem, abych nechal udělat haj*ly. Jsou oba dva plný po okraj. Čistící četa cizokrajných pracovnic stojí vyřádkovaná s kýbly a košťaty na kraji asfaltky před Včkovým návěstidlem. Čekají, až jim umožním se nalodit na palubu.

Oproti spoustě pohrdavých, povrchních a č*rácky přezíravých pohledů si jejich činnosti velmi vážím. Přiznám se, že jsem pyšný na úroveň standardu, které v současné době ČD mají. Je to zcela jednoznačně a bez nejmenších pochybností nejvyšší úroveň ze všech dopravců v republice. A výsledek práce téhle skupiny je okamžitě viditelný. Občas mám možnost sledovat krajské kontrolory, kteří v bílých rukavicích prověřují otření polic a skel, vysypané koše, doplňování toalet, leštění zrcadel… no je toho po ko*ot, co děvčata se smetáky zvládnou a patří jim za to můj i váš dík.

“Eště počkej s tím Panterem. Nemůžeme, je tam cargo ve voblouku, zatím se mi nehlásí,” ozve se vrchní z vysílačky. Řídí posun po depu a tak trochu zodpovídá za to, že vše odjede a stihne se tak, jak má.

“Jo, počkám. Heleď, jen mám za chvilku hranice, tak to snad vyjde,” reaguju.

“S tím cargem,” mluví vedoucí znova do vysílačky, “heleďte, budete už hotový? Potřebuju tam poslat Pantera, má za chvilku odjezd…”

“Vydrž, jsme v práci, ne na závodech!” ozve se zcela lakonická a nevzrušená odpověď.

Musím se v duchu smát. Ty maj nějaký minuty v p*či. Až to bude, tak to bude a pose*te se! Někdy mám chuť si pozvat někoho z nákladů na pokec, aby mi vyprávěl o tom, jaký to je, když mu nad hlavou nevisí Damoklův meč na sekundu přesného odjezdu…

Hop

Zhruba za 35 minut poté stojím ve stanici a odjíždím. Je výluka, ale řízení provozu se pochlapilo a odjíždím s pouhými čtyřmi minutami sekery. Panter 109, táhne jak sto kur*v, úplně se vzpíná na zadní, jak mu tam chvílema teče až 800 ampér. Prosmýknu se přes vypnuté ETCS zabezpečení z úrovně nula do LS opakovače a z něj u druhé pípne i plný dohled ETCS level 2. Přechody mezi úrovněmi fungují naprosto hladce a zcela bez zaváhání. Mačkám potvrzení, ačkoli jsem v testových otázkách u zkoušek odpovídal, že při přechodu z nižší úrovně na tu vyšší žádné potvrzení není třeba. Jeden z tisíců rozdílů mezi učebnicí a reálnou praxí.

V Ústí nad Orlicí jsem díky svižnosti stroje a elegantně bleskovému vlakvedoucímu prakticky na čas. Jen s tím nikdo zjevně nepočítal, mám to postavené do odbočky a nakrátko, k letohradskému perónu. ETCS modeluje brzdnou křivku, musím pomalu a proti stůj. Krátký perón, zbývá mi sto metrů. Zvoní vysílačka. Jsem soustředěný na červenou na návěstidle. Se*e mě strašně to vyrušení a zcela nepředpisově se nezdržuji přeříkáváním správných vět, které by rozptylovaly mou pozornost, takže jen stroze řeknu:

“S osobákem v Ústí jedu proti stůj.”

“Nečekali jsme tě takhle brzy, postavím ti to hned dál. Mám tam pak jen málo místa. Přemýšlel jsem, jak bych tě dostal do Chocně – projede Leoš, už si šlape v Ústí na vjezdu, tak pojedeš hned za ním, je tam jen malé časové okno, tak poprosím – jeď, co to dá.”

Na návěstidle asi deset metrů přede mnou se mi červená mění na žlutou a bílou. ETCS je o něco pomalejší, ale i ono pochopí, že můžeme o kus dál. Lidi naskáčou, černé Leo projede, barva, jedem!

Dumám v hlavě, jak i to CDP odhaduje, uvažuje a koume, jak nejlépe a nejsmysluplněji využít nastalou situaci. Zároveň si ovšem uvědomji, jak hluboko pod kůží mám zarytou poučku: Jak vidíš výstrahu, brzdi, protože pamatuj, ta jedna žlutá, notabene pokud svítí s bílou, v podstatě znamená stůj. Tahle instrukce pro brzdění u výstrahy podobně jako na stůj mi už mnohokrát zachránila čistý štít.

Dojedu na konečnou. Je 11:30, jsem zpožděný. Díky rychlíkům, co mě přeskakují, jsem nabral 20 minut. Do hajz*u s nima, jedu na čas a takhle mě podělaj. Nedá se svítit. Zatočím k bazénu, i když se mi nechce. Uplavu za devadesát minut čtyři kilometry.

Pos*aný dráhy

Osvěžen a s dobrou náladou odjíždím k domovu, kde se příliš nezdržím. Beru si na sebe hogofogo hadry věhlasných značek. Čiší z nich ležérnost, elegance a drahota.

Manželka mě trochu posmutněle a s určitým podezřením pozoruje. Nezná mě totiž poslední roky oblečeného jinak než v modrém a sepraném ČD triku. Chystám se na sraz ZŠ po 35 letech. Uklidňuju jí, že od toho nic moc nečekám a že budu pravděpodobně velmi brzy doma. Stylově se přesouvám do města spolehlivou a neprůstřelnou kombinací, tedy staré pracovní kolo a vlak.

Je vedro jako v p*či, vlak má 35 minut zpoždění. Stojím na peróně a nadávám na pos*aný dráhy, věda, že i já jsem jejich součástí. Panter dorazí, spřátelený průvodčí mi říka: “Pojď s kolem doprostředka, dneska má každej kolo, sme úplně plný.”

“Plný jste, ale kde jste nabrali 35 minut sekyru?”

“Na odjezdu dveře v haj*lu. Trvalo to 15 minut a pak výluka, než otočej směry po rychlíkách,” odpovídá kolega flegmaticky.

Sraz

Sešlo se nás překvapivě hodně. Třicet pět lidí, které jsem dlouhé roky neviděl, a mám si s nimi pořád co říct. Překvapivých pro mě bylo několik věcí. Zaměstnaný u dráhy jsem ze všech spolužáků jenom já. 😀 V každém, komu jsem sdělil dobu úvazku o délce 28 let (trochu jako tady), se po chvilce zaraženého mlčení rozeběhlo uvažování, jaké to v té rezervaci asi je. Berou nás totiž trochu jako chráněnou dílnu.

Připomínalo mi to, jako když návštěvníci ZOO obdivují opice. Jsou sice ze všech zvířat nejblíže lidem, ale plnohodnotě a na stejné úrovni určitě ne. Jezdíme zpoždění, zabíjíme lidi, chlastáme, vymlouváme se a děláme tam víceméně úplný hov*o.

Využil jsem daru řečí a protože jsem podobných vysvětlování zažil během těch let stovky, přetavil jsem tedy mylné či naivní představ posluchačů ve správný pohled. Totiž že být blízko u kolejí je nejbáječnější věc na světě.

Protože jsem kromě kolové limonády a vody vůbec nic nepil, měl jsem možnost hodnotit a uvažovat o proměně zevnějšku účastníků setkání. Jednak mě překvapilo, že dívčí idoly, které u mě kdysi vzbuzovaly žádostivost a touhu, věkem zchátraly naprosto strašně. Jo, dobře, věk je jenom číslo, ale přecijen mi jich bylo svým způsobem líto. Také bylo naprosto jasně poznat, kdo se věnuje sportu a kdo spíš jídlu.

Jedna věc mi ovšem celou dobu vrtala hlavou. Úplně každý z dorazivších byl prostě osobnost. Pevný v názorech, spokojený, vtipný, úspěšný. A to velmi stíralo rozdíly i rozličná postavení. Povídalo se a povídalo, vzpomínalo, ukazovalo a čas se úplně zastavil. S údivem jsem naznal, že je poměrně dost hodin. Rozloučení krátké, rychlé a mizím. Vlak ve 23:02 na mě určitě nepočká.

Uaaa

I když, jak se to vezme – počkal a ještě něco přihodil.

“Budeme mít asi 20 minut zpoždění, čekáme na rychlík od Prahy,” říká procházející paní průvodčí.

“Ku*va, vlak zam*danej, ja se z toho po*eru,” drtím přes zuby nadávku a vytahuju toho dne poprvé mobil z kapsy. Přečtu si nejprve vzkaz od manželky, jestli dorazím a kdy. To bych taky rád věděl.

Konečně! Rychlík je tady, skoro v půl dvanáctý vyrážíme. Dojedem do Moravan a zase stojíme. Zastavuje vedle nás další rychlík, další zpoždění. Jezdí se po jedné koleji, je noční výluka. Uaaa, se zbláznim! Jedu tenhle den třikrát vlakem a třikrát máme sekyru. Neskutečný, nikoho to nese*e, nezajímá, netrápí.

Zmizí rychlíky a Panter se tiše rozjede. U Turova lítá do okna množství jisker, brousej hlavy kolejnic. V tmavé noci působí nečekaně industriálně. Konecně doma, jdu spát.

Beton

Druhý den ráno mi v 7:30 zvoní mobil. Zapomněl jsem ho vypnout. Volá bratr.

“Spíš? Nevzbudil jsem tě? No, to už je stejně jedno. Heleď, pojď na stavbu, potřebuju tě tady na betonování.”

Jedná se o náš nový dům, tudíž ho nemohu poslat do p*dele. Jdu dělat otroka. Je velmi přísný, nemilosrdně mě tepe za jakoukoli odchylku od jeho představy a zaznívají povely a instrukce. Např.: “Ku*va nediskutuj! Nevobcházej to a nos to tady tudy. Ty bloky můžeš brát dva. Rovnej to pořádně. Proč jsi to kloudně neoškrábal? Ty vole, furt nečum, sám něco popadni a už konečně něco dělej!”

Vysvobození v podobě oběda je úlevné, ovšem nic nejím a musím jít sportovat. Poté proběhnu sprchou a mažu do práce. Těším se tam, konečně místo, kam na mě nikdo nemůže.

Jedu do Třebové, do Pardubic, do Hradce, do Pardubic a domů. Jezdím na čas a strašně si to užívám. Přistihnu se, že se i usmívám. Dochází mi, že svůj čas dokážu vyplňovat oproti spoustě dalších lidí až nečekaně plodně.