No konečně!

Nesnáším výluky. Komplikují zavedené pořádky a poklidný průběh směny. Ta současná, která souvisí s modernizací úseku Záboří-Kolín, je dlouhá, složitá a hlavně autobusová. Než se člověk dostane přes všechny p*dele světa, zvolí zaměstnanec raději variantu, která je pohodlnější, byť za cenu dřívějšího příchodu do práce.

Zapsáno: 25. 7. 2026

K lstivé cestě do Kolína jsem tedy využil rychlík EC 282 Metropolitan, který začíná svou pouť v exotickém Ficolandu. Odtud se po dlouhé době dostane až k nám, do civilizovaných Pardubic, aby posléze pokračoval ku Praze.

Lehké zpoždění, je docela plný. Hned za jedničkou a jídelákem je vůz pro kola. Pojedu jen jednu zastávku. Pomohu vyndat kočárek s hendikepovaným děckem, usměju se na jeho maminku a ve voze usednu na krajní sedačku pro osoby se sníženou pohyblivostí, seniory a nevidomé.

Po chvíli se ozve důvěrně známé “dobrý den, přistoupili?” a fešně oblečený kolega projde kolem mě. Vyndavám z portmonky inKartu, ale on mávne rukou, neboť mám u nohou ČD batoh, na sobě ČD triko a na stole tablet se sešiťákem, což jsou nezpochybnitelné znaky zasloužilého nádražáka. Usměje se, poděkuje a prochází kontrolovat.

Za malý okamžik projíždí minibar. “Mohu nabídnout čaj, kávu nebo něco ostřejšího?” usmívá se na mě obsluha. Napadne mě, že jsem nesnídal a hodil by se třeba rohlík, ale nakonec zavrtím hlavou, poděkuju a koukám do tabletu. Užívám si pocit luxusu. Nejsem moc často v roli pasažéra.

A je to tu!

Prochází pohledná vlakvedoucí, usměje se na mě. Za malou chvilku se stejnou cestou vrací a zastaví u mě. V duchu přemýšlím, jak na svou obranu řeknu, že na místě pro postižené sedím jen do Kolína a že kdyby někdo dorazil, ihned mu uhnu.

“Dobrý den,” usměje se na mě znova, “můžu se na něco zeptat? Nejste vy ten spisovatel?”

Jestli na něco nejsem nachystanej, je to možnost, že mě někdo pozná. Jde o zcela nový jev a ačkoli mi nevadí popisovat trapnosti, kterých se zhusta dopouštím, takhle v reálu je to něco jiného. Obvzlášť u hezké dívky. Usmívá se, zkoumavě a s určitou zvědavostí. Za těma očima čtu, že ví víc, než by se slušelo. 😀

Blekotavě a zajíkavě vysvětluju, proč píšu, ačkoli se mě na to vůbec neptala. Jako eso z rukávu tahám rozhovor s Mílou a obranně vysvětluji, že mám svoji práci rád. Všechno jsou to ovšem věci, které tazatelku úplně nezajímají. 😀

Sice kývá souhlasně, že chápe, ale je to zvláštní pocit. Ona o mně ví úplně všechno a já o ní nic. Balit ji nemůžu, i když je hezká. Co teď s tím, do háje?

“Mě na vás fascinuje jedna věc a to je to sportování. To bych hrozně chtěla dokázat,” povídá najednou.

Tak do p*če, chacha, je to konečně tady! Po sedmi letech první nádražák, kterej je sportovec, čtenář blogu a jsem mu v jedný oblasti vzorem! 😀 😀 Mít tu šampus, oddělávám drátek a špuntem pálim proti oknu nebo ostění vagónu.

Role se rázem obrací. Mám tendenci poučovat, mentorovat, koučovat a objímat. Jsem veselý a šťastný.

“Závidím vám to veslování,” pokračuje dívka.

Ihned jí skočím do řeči a hlásím, že jsem ráno před prací stihnul 32 kilometrů na kole a pak hned 6 kiláků na vesle. A že je mi báječně a těším se do práce. A ptám se, jak vesluje ona. Má trenažér? Concept2? Ne, nemá. A kolikrát týdně chodí? Jen jednou nebo dvakrát (musí přidat, to je strašně málo). A kde teda jezdí? Chodí prý na loď na vodu. Wow! Má ovšem trápení, v zimě to nejde, nemá tolik času. Odkud vůbec je? Z Hodonína. No dobře. Už v práci končí? Ne, má dlouhou dvoudenku a spí v Praze. Já v Českým brodě. Hm.

Je tu Kolín, loučím se. Mám chuť si ji vyfotit na památku. Pro admina taky, jako důkaz, že nelžu (líběj se mu hezký ženy), ale bylo by to trapný a divný. Popřeju jí, ať směna utíká, vystupuju, ledu do Ešusu a jedu na Prahu.

Stop!

V Ešusu mě čeká skutečně zajímavá věc a mám s ní dokonce i video a zvukový záznam. Dávat je sem ale nebudu. Před odjezdem na Český Brod jsem poprvé v životě zažil generální stop.

Žádné nebezpečí nehrozilo, ale vysílačka, která monotónním a velmi hlasitým zvukem zvěstovala “Pozor, pozor, všechny vlaky na příjmu, stop stop!” působila skutečně závažně.

Díky stání jsem měl možnost a čas si v klidu vyslechnout komunikaci na zaklíčovaném kanále, z něhož se po chvíli ozval nešťastný kolega a omlouval se, že to projel. Smutek a skepse v jeho hlase byly tak silné, že na mě padly jako deka. Brrr, mrazí mě.

Ať nekončíme smutně…

Včera jsem dělal politickýho aktivistu. Přišli za mnou lidi z obecního úřadu, že na podzim budou kandidovat v nezměněné sestavě. A aby se dodržela litera zákona, musí mít nasbíraný určitý počet podpisů od občanů, kteří sestavenou kandidátku schvalují a souhlasí s ní.

Dostal jsem tedy bumážku, vzal si vlastní tužku s logem ČD a jel sbírat hlasy.

Prom*dal jsem tři hodiny času, protože kazdej, na koho jsem zvonil, mě seznamoval s jeho trápením. Nejvíc mě dojal pán, co bydlí čtyři baráky ode mě.

“Péťo, dej mi to, podepíšu se moc rád. Já je samozřejmě podporuju, dyť sám taky kradu!” 😀

**

Přespříští článek bude celej o dráze.  Jestli to teda sepíšu a nezapomenu. Dvě videa se závadou, hádanka, doporučení a nakonec fest zásadní příslib. Těšte se!