S rychlíkem

Přesně po týdnu otravné nemoci se stále ještě necítím bůhvíjak. Jdu však pro vás sepsat pár vřelých slov s nadějí, že pravidelnost a vytrvalost tvorby dokáže zakrýt nechuť, s jakou se do tohoto úkolu musím aktuálně nutit.

Admin, který se celý týden pečlivě a starostlivě vyptával na můj zdravotní stav, neklamně poznal, že se pomalu dostávám z nejhoršího a měl bych tedy přestat pofňukávat nad osudem a začít se zase snažit. 😀

Zapsáno: 11. 2. 2024

Snaha. Slovo, které mám rád. Když jsem totiž uvažoval, jak nejlépe popsat příhodu, jíž jsem byl účastníkem, nenapadlo mě nic vhodnějšího.

Neměl jsem tuhle směnu ještě ani jednou. Je na první pohled nepatrně komplikovanější. Jede se pro malý motorek po prohlídce do HK. S ním potom do Moravan, tam se přeskočí na jiný stroj s vlekem a ten se přiveze do Pardubic. Tam se vyzbrojí a odstaví.

Bohužel se díky zpoždění dodávek nových Lišek žalostně nedostává volných Regionov, a tak jsou do oběhu zařazovány i soupravy, s kterými se musí posunovat, utahovat, objíždět a doprovázet.

Všechno díky tomu trvá, mnohdy násobky času, který běžně potřebuju k přejití z jedné strany jednotky na druhou. Ale tak co, prostě to vydržíme.

Je dobré před samotným vyjetím vědět, co a kde a jak a kdy provést. Zvlášť v situaci, kdy se prakticky všechny vlaky v Pardubicích díky přestavbě potýkají při průjezdu se zpožděním. Směrem k Moravanům se dokonce jezdilo mezistaničně (jsou zneplatněna oddílová návěstidla).

Přeptal jsem se zkušeného kolegy, který jel stejnou směnu předchozí den a dozvěděl se, že se z Pardubic prakticky nemohl dostat. Jelikož jezdily šňůry opožděných rychlíků jedním i druhým směrem téměř bez přerušení, nikoho z kompetentních příliš nezajímal osud soupravové 810ky, která se jeví v očích řídících jako méně důležitá a nepodstatná.

Tak jo

Zdálo se mi zbytečné stahovat kalhoty, když je brod daleko. Vyrazil jsem pro motorek prostě dřív. Tady se na moment zastavím, neb vím, že podobně postupuje mnohem více kolegů. Když se jim něco nezdá nebo hrozí komplikace, nehledí na itinerář a udělají si velkorysou rezervu.

Povedlo se mi to dostatečně – vrátil jsem se s víc jak dvouhodinovým náskokem. A čekal. A čekal. I když jsem se připomínal, vracelo se mi stále totéž. Víme o tobě, ale nejde to. Není kudy. Fakt to nevychází.

V takové okamžiky mě může vzít čert! Samozřejmě chápu, že jsou důležitější vlaky než já. Vezou lidi a tak. Jenže já mám prostě úkol ke splnění a splnit ho chci.

Volám tedy dispečera, abych ho seznámil s nebezpečím, že prostě neprojedu a že se poté naruší další plánované obraty a spoje. Ten mi za několik minut volal s řešením, které mě uchvátilo.

“Heleď, Hopo, za pár minut přistane 875 rychlík, tak se na něj hákneš a von tě do těch Moravan protáhne, jo?”

Plán se mi moc líbil. 🙂 Informuju dopravu o řešení, i oni už vijó.

Jdem na to

“Petře,” dí panel, “za minutu ta 875 vklouzne na třetí. Posvítím ti do první traťový, zpátky ale nejde trpaslík. Tak až si přejdeš, pověz nám a povolíme posun. Řeknem fíroj z rychlíku, ať si dá simplex devětadvacítku, ať se všichni slyšíme a spolu se potom domluvíte.”

Bez jakéhokoli zlehčování obdivuju práci výpravčích. Půlka stanice rozp*caná, druhá půlka nefunkční návěstidla, do toho rozkazy, vlaků a rychlíků po ko*ot, všichni spěchaj a chtějí jet.

Když jsem si přejížděl a čekal na povolení posunu, zamyslel jsem se nad svým konáním a musel se v duchu smát. Jak mi tahle operace už nepřijde ani ničím divná. Jak člověk díky strojvůdcovské práci přivykne na různé varianty řešení, které, i když podle předpisu, nejsou nikdy všední. A už se tomu našinec ani nediví.

A hlavně mě těšilo, že bezezbytku vím, co a jak udělat. Ten dril, který mi všichni školaři, cviční, strojvedoucí instruktoři, kolegové a mentoři v průběhu let dávali, přispěl k jistotě, že spokojeně najíždím k poslednímu vozu rychlíku, který už má zhasnutá koncová světla.

U posledních dveří na mě přátelsky kyne vlakvedoucí s POPkou v ruce a sepisuje novou dokumentaci (díky mně změněnou).

29

Já na devětadvacítce simplexu před najetím říkám:

“Dobrý den, fíro na rychlíku 875 v Pardubicích na třetí koleji, slyšíme se? Poprosím – malý motorek 810 by se s vámi rád svezl do Moravan. Můžu na tebe najet?”

“Ahoj, jo, víme o tobě,” ozve se přátelská odpověď. “Malej motorek na třetí v Pardubicích, můžeš na mě najet a přivěsit se.”

Najedu, vyskočím ven, přivážu se.

“Můžeš brzdit na zkoušku, brzda v pořádku, konec vlaku označen…”

Nepodezříval jsem kolegu, že by zapomněl, ale přecijen, bylo to narychlo, takže se připomínám:

“Pro pana strojvedoucího, jen připomínám, že tenhle motorek má jen osmdesátku rychlost. Vím, že to víš, ale radši to zmiňuju, ať za tebou nevlaju. V Moravanech se vyvěsím a povíme si, že můžete uhánět, jo?”

Kolega se do vysílačky spokojeně směje:

“Díky, vím o tom, seš hodnej, rozumím. V Moravanech se vyvěsíš a povíš.”

Doprava, která vše poslouchá, hlásí:

“Od Košťat nám vklouzne rychlík a ze třetí pojedete.”

Jak řekli, tak se i stalo.

Konec

V Moravanech se vyvěsím, poděkuju za svezení a rozloučím se.

Volám Prahu CDP, znova posun po trati, uhnu se bokem, počkám na kolegu, vezmu jeho stroj s vlekem. Znovu, tentokrát už s vlakvedoucím, přeposunuju do tratě. Počkám na projíždějící osobák od Chocně, s ním se spojím, dojdu si vzít jeho rozkaz (jezdíme mezistaničně) a dojedeme do Pardubic. Tam vyzbrojíme, kolega a osobák mizí na svůj další vlak.

Já už sám otevírám vrata, hážu si výhybky, trhám přívěsák na pátou, motor dám na šestou. Pověsit klíče, dojít si pro auto a tradá domů.

Kur*a, jedu ještě dýl, než byl normální konec. Navíc mi není nějak dobře. Doma teploměr ukáže 38.

Od té doby ležím jak lemra. Až do dneška. Snad se to začíná lámat. Konečně.

Už se začínám těšit do práce. Je totiž mnohem zábavnější v ní bejt, než o ní jenom psát. 🙂