Měl jsem chuť se na dnešní psaní vys*at, protože se mnou cloumají emoce, podráždění a bojuji i s určitou mírou skepse. Mám dovču, zítra odjíždím na Sázavu, a tím pádem bych se vůbec neměl rozčilovat.
Zapsáno: 9. 8. 2026
Jakkoliv si uvědomuji, že je každý fíra i zaměstnanec naší firmy jiný, těžko se smiřuji s tím, že někdo má názory nebo smýšlení natolik odlišné od toho mého.
Úvod jak korálek, říkám si v duchu, neboť čtenář zatím nemůže tušit, čeho se mé stýskání týká. Návrh nové kolektivní smlouvy u našeho podniku představuje v mých očích další zásadní osekání výdobytků, které jsme u dráhy měli. A ačkoliv chápu, že se jedná o první startovací výstřel, nedokážu strávit, jak moc jsou názory lidí s rozhodovací pravomocí a právem tužky tvrdé. Nezbývá mi než doufat, že se našim voleným vyjednavačům a zástupcům dostane od řadových členů, jako jsem já, důrazné podpory pro odmítavou reakci k zamýšlenému ukradení výhod. Nic naplat, nějak to dopadne, říkám si klasicky, když je přede mnou situace, která nemá nalajnovaný výsledek.
Většinou mi tohle moto velí počítat s horším a být nakonec příjemně překvapen.
Výročí
Další rok je za mnou. 07.08.09 jsem byl poprvé a zcela jistě ve svém životě i naposled ženichem.
Vzpomínám – tenkrát jsem si šel těsně před obřadem odplavat. To abych nemusel hned po něm, protože jak jsem empatickej, přišlo mi blbý, abych tam pak všechny svatebčany nechal na hostině na dvě a půl hodiny samotný. Že bych třeba sportovat nešel, je naprostá kravina, to je jasný. 😀
Ve stejný den i letos jsem si teda (záměrně déle, než běžně chodím sportovat) v úplně stejný čas skočil do vody a odjel naprosto stejnou dávku a protože nebylo kam spěchat, tak jsem si ještě přidal.
Jak mám ve vodě vyplou hlavu a přemejšlím o pí*ovinách, říkal jsem si v duchu, že nemám úplně špatnej život. Dumám nad tím, jak si spousta lidí i kolem mě nakládá mnohem víc, než může zvládnout. Podle mýho mínění je klíčem chodit často do vody, kde na vás nikdo nemůže a vůbec s ničím vás tam neotravuje. Zkuste to taky. 🙂
V ten slavnostní den mě totiž večer čekal v rámci oslavy naprosto zásadní milník. Úplně první spaní v novém domě, což je v mých očích událost, která jednoznačně stojí za zaznamenání. Je zvláštní, jak úchvatně vám tahle věc může připadat výjimečná, protože je málo pravděpodobné, že vás ještě někdy v životě potká. Přál bych podobný zážitek úplně každému, protože směsice pocitů radosti, spokojenosti, nadšení, hrdosti, pýchy a štěstí působí opojně.
Je to málo drážní, co? No, nedá se svítit. On o to nestojí, ale mám sobě už druhý Non Plus Ultra Black Edition, a tak si můžu určitou míru rebelství dovolit.
Lekce s adminem
Admin mi psal příhodu, která mě uchvátila a okouzlila. Mám za to, že by stála za zveřejnění. On o to zcela jistě nestojí, ale dobře ilustruje velkorysost, kterou k mé osobě koná. Vy, kdo ho znáte, dobře víte, že to není póza, je to prostě styl. A ten nadhled mám doopravdy rád. Potřeboval bych se ho naučit. Kdyby se vyučoval, zapíšu se do kurzu od první lekce.
Platím 330 korun na pumpě. Mám shodou okolností nějakou cash, takže dávám 1030, neb nemám rád mince. Holčina za pultem, zjevně už dost unavená brigádnice, mi vrací 670 korun.
“Myslím, že byste mi měla dát spíš 700,” říkám jí.
Chvíli na mě bezradně kouká, ve tváři naprosto nešťastný výraz a na očích jí vidím, jak se to snaží v hlavě dopočítat. Neúspěšně.
“Platím 330, dal jsem vám 1030. Měla byste mi dát 700,” snažím se jí pomoct.
Její zoufalost začíná přerůstat v paniku. Vypadá jako člověk, po němž někdo chce spočítat kvantovou rovnici za pomoci rydla a hliněné tabulky. Za mnou fronta lidí. Podívá se k vedlejší pokladně, kde je seniorní kolegyně. Ta pokýve hlavou a povídá, že mám pravdu. Holka se na mě otočí a je zřejmý, že jí počty pořád nedotekly. Vypadá, že se každou vteřinu rozbrečí.
Usměju se, beru těch 670, nechávám jí v ruce mých 30 a povídám, ať to neřeší. Seniorní pokladní mi poděkuje a řekne, že jsem hodnej.
Vylezu ven, otevřu si koupené pití a vytáhnu cigáro. Za pár vteřin se rozjedou dveře a vyběhne brigádnice se slzama v očích. Když mě spatří, udělá rychlý tři kroky, upře na mě zarudlý pohled a se zcela nehranou zoufalostí povídá:
“Vy jste si odnesl těch 70 korun navíc. Mohl byste mi je vrátit? Budou mi chybět v kase. Já se hrozně omlouvám.”
V hlavě pro jistotu znova kalkuluju, kdo z nás má pravdu. Snažím se ji uklidnit, že chybět nic nebude, spíš naopak – bude v plusu minimálně o třicet korun. Zbytečně, je totálně zacyklená a zjevně ztracená. Vytáhnu dvě obdržené mince, holčina po nich s úlevným vydechnutím sáhne.
“Až budete na konci šichty kilo v plusu, vzpomeňte si na mě. A nebrečte, vždyť o nic nejde,” směju se. Rozhodí bezvládně rukama a mizí se vzlykáním v útrobách pumpy.
Chápu, že v motohadrech nemusím bejt za vrchol elegance, ale že bych vypadal jako klasickej šmelinář-rozměňovač, kterej se snaží zmást obsluhu a obrat ji o peníze, mě lehce urazilo. Už jen proto, že dělat to kvůli 70 korunám by byla amatéřina nejhorší úrovně, no ne? 😀
Závěr
Ve světle úvodu je tenhle konec až nečekaně náramnej. I když není můj, zvednul mi náladu. Přeju všem čtenářům, aby to měli stejně. 🙂
