Zážitky z vlaku (4): Vypravěč

Z

Protože je léto a Hopa tráví spoustu času – kromě práce, rodiny a nezbytného hraní – sportováním, nutí mě, abych něco napsal sám. Historky a příběhy si vyměňujeme v konverzaci pořád, takže materiál by byl. Potíž je, že věci, které se nám zdají vtipné, ne úplně souvisejí s dráhou a tudíž se na blog tak nějak nehodí. Pro ilustraci – Hopův nejoblíbenější příběh z mých čerstvých vzpomínek, jehož pracovní název je “Zažívací radosti v New Yorku”, by se tu těžko dal publikovat… Takže jsem zapátral ve vzpomínkách a připomněl si jeden nehynoucí zážitek z vlaku, který mě dodnes baví. Tady je…


Před dvaceti lety jsem měl přítelkyni na Moravě. Jezdil jsem za ní každých 14 dní vlakem, protože jsem jednak neměl auto a také proto, že to bylo pohodlné a rychlé. Ano, už tehdy. 🙂 Vyrážel jsem z Prahy popoledním rychlíkem kolem druhé hodiny, který nebýval úplně plný. Když byl dobrý měsíc a stačily finance, užíval jsem si i první třídy. A pokud se dařilo i časově, stíhal jsem IC před polednem, který byl poloprázdný prakticky pořád.

V pátek jsem doběhl na nádraží akorát včas, jízdenku s místenkou jsem měl koupené předem. Nastoupil jsem, prošel vagon a zjistil, že moje kupé je jako jediné prázdné a navíc v něm není žádná další místenka, k tomu nás táhla moje oblíbená lokotka! Tolik radosti najednou! Víkend s milovanou přede mnou a ještě skvělá cesta tam. Mohl jsem v klidu sedět a přemítat o tom, co všechno za ty dva dny s holčinou stihneme…

Zavřel jsem dveře, usadil se, zatáhnul závěsy a s úsměvem pozoroval ubíhající město kolem mě. Někde na úrovni libeňského nádraží slyším někoho procházet chodbičkou, po chvíli znovu. Vagón byl poloprázdný, v ostatních oddílech seděl vždy jeden či dva cestující. Náhle přišlo zaťukání na dveře a ve škvíře se objevila hlava staršího pána. Usmíval se.

“Dobrý den, mohl bych si přisednout?” povídá mi mile.

Radost jsem z toho úplně neměl, ale coby, místa bylo dost. Přikývnul jsem a dědula si sednul ke dveřím, křížem proti mně.

“Jedu do Českého Těšína, byl jsem v Praze u doktora,” povídá mi.

“Já jedu do Hranic,” říkám já.

“Tak to pojedeme chvíli spolu, to je fajn, aspoň si můžeme povídat.”

Následovala půlhodinka klasického “rozhovoru” dvou úplně cizích lidí, kteří spolu sdílí jeden prostor. Dozvěděl jsem se o jeho rodině – dcera, vnoučata, samá radost. Taky kde v Těšíně bydlí, že mu žena umřela už před lety. Následovala jeho celá pracovní historie.

On se ode mě nedozvěděl za tu půlhodinu vůbec nic. Mně zbyl v jeho monologu prostor pouze na “hm”, “jasný”, “to je hrůza” nebo “to je pěkný”. Moje počáteční zdvořilost couvala z hlavy pryč a na scénu se drala snaha o ukončení dialogu. Ostatně – svoje jsme si řekli, kamarádit spolu nebudeme a já mám v hlavě úplně jiné věci, že… Mlčel jsem.

Ilustrační foto: Seb [ P34K ] HamelUnsplash

Dědek se ale nedal a srdnatě vyprávěl. Někde před Kolínem mi bylo jasné, že z klidné cesty nebude nic. Slušnost mi nedovolila ho poslat do háje nebo mu říct, že mě jeho historky vůbec nezajímají. A jít si přesednout jinam a nechat mu volné kupé… to taky ne. Tak jsem se díval z okna, dědka přestal poslouchat a snažil se nesledovat každých deset vteřin hodinky, kdy už budu v cíli.

Náhle jsem periferně zahlédl pohyb a vidím, že se vypravěč přesouvá ke mně. Sednul si naproti k oknu.

“Tady je to hrozná rovina, že jo?” začal znovu.

Ignoroval jsem ho.

“No jo, Kolín, tady jsem strávil něco času v mládí. Hezký holky tady bejvaly… Holky… Dneska mě to už netrápí,” začal zase.

Dlouze jsem se na něj podíval, což si vyložil po svém.

“Já už jsem starej. A víte vy co, já vám vlastně nic neřekl o tom doktorovi… Já jsem úplně prolezlej nemocema. Voda na plících, srdce v háji, tlak, artróza, já bych vám mohl vyprávět…”

“To vážně nemusíte, děkuju,” zkouším ho slušně odmítnout.

“No jo, když mi bylo pětačtyřicet, začal jsem krvácet z rekta. Víte, co je rektum?”

“Vím, děkuju. Ale mě tohle vážně nezajímá. Když dovolíte, budu si číst,” povídám mu.

“To si klidně čtěte, mně to nevadí. Co čtete?”

Mlčky jsem mu ukázal hřbet knihy.

“To neznám. No jo, takový krvácení při stolici, to není žádná legrace. Když to nepřešlo, šel jsem k doktorovi…”

Snažil jsem se číst. Hlavou mi ale místo příběhu začaly běhat akční obrazy toho, jak dědka škrtím a snažím se ho nacpat do koše pod stolečkem. Hlavou napřed. O co víc jsem se zkoušel věnovat knize, tím hlasitěji dědek mluvil.

“Není asi nic víc ponižujícího, než když se vám doktor hrabe prstem v zadku. Já měl den předtím k večeři střapačky se zelím, tak doufám, že si to užil!” neslo se kupátkem.

Vzdal jsem to a vyndal si z tašky sluchátka. Už jsme letěli na Pardubice, když jsem si narval pecky do uší, pustil muziku a jal se znovu snažit o čtení. Dědek dle všeho pořád mluvil. Rozvážně gestikuloval, prsty signalizoval pronikání něčeho někam, ukazoval na různé části těla a smál se. Naprosto nevěřícně jsem ho občas pozoroval a říkal jsem si, proč zrovna já mám štěstí na podobné typy. Odmalička jsem byl veden ke slušnosti vůči starším lidem a prostě mi bylo hloupé se zvednout a jít pryč nebo mu říct, ať drží hubu. Trpěl jsem.

Pardubice. Dědula před zastavením přestal mluvit a vylezl na chodbičku, sledovat mumraj na nástupišti. Během minuty do kupé strčila hlavu docela hezká holčina.

“Ahoj, je tu volno?”

“Jasně že jo!” skoro jsem zařval.

Sedla si, vytáhla si knížku a sluchátka. Napadlo mě, že s ní zapředu hovor, což by mohlo staříka odradit od dalších verbálních výpadů. Musel jsem jednat rychle.

“Promiň,” začal jsem a abych rozptýlil její obavy, že bych ji chtěl balit, dodávám, “bude to divný asi, ale sedí tu se mnou tamhleten dědek. Od Prahy nezavřel hubu a já nevím, co s ním. On neustále mluví, já si čtu, mám sluchátka, nic nepomáhá. Jasně, mohl bych si přesednout, ale je mi to blbý. Potřebuju chvíli mluvit s někým normálním, třeba pak dá pokoj.”

Zasmála se a prý, že to bude zábava. Vlak se rozjel. Dědek se vrátil. Konverzace začala.

Ilustrační foto: Clay BanksUnsplash

“Jedu do Olmíka za kámoškou,” povídá mi holčina zřetelně a nahlas, “je naplánovaná nějaká spářka zítra. Tak se těším, bude tam parta, dlouho jsem je neviděla. Co ty?”

“Za holčinou do Hranic, taky se těším. Sice si denně voláme, ale není to úplně ono.”

“Jo když mi tahali vodu na plicích, to byl zážitek, to si neumíte představit…” vmísil se dědek.

“A jak jste spolu dlouho?” ptala se holčina.

“Já řval tak, že mě bylo slyšet prej o dvě patra níž, hrozná bolest! Drželi mě tři…”

“Už přes rok, seznámili jsme se náhodou na netu.”

“Tak to vám celkem vztah drží, to čumim. Já na dálkový lásky moc nevěřím.”

“Hele, dá se to, máme se fakt rádi. Až to půjde, tak přijede za mnou do Prahy a budem bydlet spolu.”

“No a když mi řezali hemeroidy, co mi objevil ten doktor, jak jsem povídal tuhle kolegovi…”

“A máte kde?” zajímala se holčina.

“Výhledově jo, ale víš jak, člověk plánuje a pak bůhví, jak to bude.”

“…byste nevěřili, jak pružný jsou určitý části těla. Normálně bych přísahal, že by do mě mohl vjet vlak, na tý operaci,” smál se dědek.

“Tak aspoň, že máš nějakou možnost, není to lehký. Můj kluk teď sehnal podnájem v centru Pardubic, za super peníze.”

“..ten klystýr, to bylo něco děsivýho, v životě jsem nezažil bejt napumpovanej vodou a jak to pak lítalo…”

“Takže se sestěhujete?” snažím se držet linku, zatímco dědek rukama předvádí proces křečovitého dřepění na míse.

“Od prázdnin, tak zase začne něco novýho. Začnu si možná připadat stará, že bydlím s klukem, že je to vážný,” smála se.

“No a pak se přišlo na polypy.”

Po dalších dvaceti minutách jsme to vzdali a vylezli s kočkou na chodbu. Hlava mi duněla a začal jsem se rozhlížet, kam si přesednu. Samozřejmě byla většina kupátek už obsazená. Zcela šokující bylo, že dědek náhle zmlknul. Nakoukl jsem přes dveře, jestli je naživu. Cucal vodu z láhve a koukal z okna.

Na chodbě jsme prostáli většinu další cesty a vrátili se do kupé až za Českou Třebovou. Do Olomouce zbývala jen chvilka.

“No jo, stáří, to vy ještě neznáte. Já jsem dneska častějc u doktora než doma. Minulej měsíc jsem byl na urologii…” začal dědek nanovo.

Zbytek cesty mám zahalen mírným oparem tuposti a vyčerpání. Holčina mě opustila v Olmíku a do Hranic už to byl opravdu kousek. Kniha ani sluchátka už mě nebavily, a tak jsem tupě civěl z okna a čekal, až se rozjedeme na poslední část cesty. Dědek překvapivě mlčel.

Náhle se ve dveřích zjevil další důchodce, zamžoural na mě i na dědka a povídá:
“Jožine, seš to ty?!”

Dědek otočil hlavu, zazářily mu oči a zařval:
“Peťane, to není možný! Co tady děláš?”

“Aale, byl jsem na vyšetření, pudu na operaci, to víš, srdce..” poklepával si na hrudník.

“Nestůj ve dveřích, pojď sem, to mi musíš říct, já taky jedu ze špitálu zrovna! Přes zetě jsem byl ve vojenský, v Praze…”

“Vážně?! A co ti dělali, žes musel kvůli tomu do Prahy? Bydlíš ještě v Těšíně, ne?”

“No jo. To ti řeknu pak, ale teď mi musíš povyprávět, co je novýho u tebe, co to srdce?”

“Toho je, stáří je na houby, hele.. koukej,” sáhnul do omšelé aktovky pro svazek, “tohle jsou zprávy z nemocnice pro mýho doktora. Kdyby jenom srdce, ale prostata, hemeroidy, hrozný…”

“Takže už tě taky roztahovali?!”

“No jo, a ne jednou!”

V tichosti jsem se zvednul, vzal si tašku a vystoupil do chodbičky. Po chvíli jsem spatřil mladý páreček s batohama, jak procházejí vlak a hledají volné místo. Udělal jsem jim prostor a se zájmem sledoval, jak za mnou spatřili prázdné kupé se dvěma dědoušky v družném rozhovoru a derou se dovnitř. Než zaklaply dveře, slyšel jsem ještě zřetelnou zmínku o mokvajícím vředu u prstů na noze.

Usmál jsem se, cesta jim rychle uteče. A za ticha švistícího vlaku pozoroval kolem ubíhající Přerov.

Víkend s holčinou naštěstí proběhl v normálním duchu, dědek mi ho nijak nenarušil. 😀

A co vy? Máte podobné zážitky se spolucestujícími? Podělte se…

 

10 komentářů

  • Upřímně? Čekal jsem nějaké dramatické vyvrcholení, nějakou super srandu… Tak příště, no. 😁

    • Ach jo 🙂 druhou pulku clanku jsem cetl asi hodinu protoze jsem mel nezastavitelny zachvaty smichu. Vyborne napsany!!!

  • Taky sem jezdíval za slečnou – z Prostějova do Příbrami, to byla pěkná štreka a vydrželo nám to tak dva roky než se přesunula do Brna, bohužel to pak nějak přestalo fungovat (ale bilance 4 roky a 2 roky z toho na dálku docela ujde). A občas sem ve vlaku taky potkla pěkný magory, ukecaný děduly, debilního ostraváka, kterej si tak neskutečně vymejšlel, že sem se furt musel chlámat, až po půlhodině sem se zvedl a odešel s otázkou jestli náhodou nebyl taky na měsíci a na ISS, věčně zmatený padesátníky, co se ptají jestli to jede na Ostravu když to mají napsaný na tabuli 2 metry od nich, náboženskýho fanatika kterej se snažil všechny okolo přesvědčovat, že jeho víra je nejlepší, totálně tupý maminy co řeší migranty (ty mi fakt trhaly žíly). Těch příběhů je nepřeberný množství a nejhorší je, že si ty blbosti ty lidi nenechaj pro sebe a musí pořád někoho okolo otravovat. Přemýšlím o nákladu knížky – Mé vlakové panoptikum, aneb bestiář z cest.

    PS: Nepřeberný množství od milejch po totálně napřeshubu žebračů o cigára a prachy…

  • Jela jsem před mnoha lety vlakem jménem Košičan z Prahy do Ostravy a v mém kupé na mém sedadle měli Košičtí montéři slaninu, chléb,hořčicí a pod nohama oblíbené červené, Býčí krev.Nejen,že mne celou cestu obtěžovali ,nutili pít a s množstvím Bikaveru velmi hbitýma rukama pokoušeli,ale na závěr cesty mi spadli z kolen na toaletě vlaku kalhoty do směsi vody, moči a bůhví čeho a tak jsem smradlavá od této směsi s obtížemi vystoupila v Ostravě,kde mne manžel přivítal slovy..no smrdíš jako žumpa a vypadáš vystrašeně….byla to pravda s já propukla v usedavý pláč…. šťastná že ho vidím…
    Košičan byl vždy plný, špinavý a ucpaný i v uličkách…kdo je starší ročník, určitě pamatuje.
    Už jsem s ním nikdy více necestovala.

  • Já se podělím o jeden příjemnější zážitek s ukecanými důchodci. To jsem tak jel po úspěšné zkoušce z Žiliny do Ostravy. Nastoupil jsem do plného rychlíku a v dobré náladě si naprosto nepochopitelně vybral nejhlučnější kupé se třemi dědky. Samozřejmě se se mnou dali do řeči, ale po velmi rychlém zdvořilostním kdo jsme, odkud a co děláme, otevřeli láhev domácí slivky “na tu moji úspěšnou zkoušku” a celou cestu mě bavili historkami z dráhy. Byli to bývalí strojvedoucí a já jsem za ta léta cest do Žiliny nepotkal příjemnější a zábavnější společnost.

  • Krásný příběh, díky za prosvětlení pátku! 😀
    Jo a Krysy jsou super! Škoda, že jich tu jezdí tak málo.

    BTW s/necpat/nacpat/

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt