Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Zapsáno: 25. 4. 2025
Mizí nervozita z věcí, které jsou jinak, oči, uši i ruce se synchronizují, ukládají si neustálým opakováním dril i postupy, které umožňují nezdržovat. Díky tomu začínám vnímat detaily a benefity, které jsou velmi příjemné – a vpravdě návykové. Stále se učím a není pravděpodobné, že bych někdy přestal. Vždyť se tak nějak nevyřčeně očekává, že když jsem se během přeškolování flákal a nebyl podniku nijak zvlášť platný, znásobím své úsilí, abych odčinil své pasivní manko.
Nevadí mi to. 🙂
Uvědomil jsem si, jakou mám ve svém zaměstnání kliku, když jsem četl rozsáhlé pojednání člověka, kterého práce a tlak z ní plynoucí semlely natolik, že ji musel okamžitě opustit, neboť se potýká s rozsáhlými zdravotními problémy. Paradoxní na tom je, že jde (na první pohled) o úspěšného, výkonného a vysoce kvalifikovaného specialistu. Jenže prostředí a rutina s tlakem ho naprosto zdeptaly. Je to vcelku depresivní, ale zároveň poučné čtení. Dělníkovi mého ražení to ozřejmí, že ne každý, kdo sedí v kanclu u počítače, musí být spokojený a vyzenovaný jako zdejší admin.
Děkuji pánu bohu, že se ve své nekomplikovanosti odmítám zaobírat věcmi, které nezměním a na které nestačím. Místo toho jsem se naučil řídit vlak – a mohu napřímo řešit věci, které mi jako panu strojvedoucímu jdou.
Kolín
Zastavím na konečné v Kolíně, předávám soupravu a přesedám na jinou, se kterou pojedu za 25 minut do Pardubic. Sedačka na Syslovi nejde polohovat, záda mi z ní brečí, takže mám všechno nachystáno a přesouvám se do velkého oddílu.
Grrr, cvak cvak, vzum – zavrčí výsuv schůdků, otevřou se dveře a vchází mladík, odhadem osmnáctiletý. Mám už, podobně jako vlakvedoucí, vypěstovaný šestý smysl, kdy z mžikového pohledu odhadnu potenciálního škůdce. Sleduji tedy toho zmetka, jehož určující markery působí, dlužno dodat, že správně, na mou signální soustavu a zpozorním.
Pacholek zapadne na záchod. Půlkruh se dvakrát otevře a zavře, protože pochopit princip zamykání je zjevně nad jeho možnosti. Slyším téct vodu, splachování, ránu od prkýnka – to vše registruji při koukání do tabletu.
Nové zavrčení dveří – a vida, posila. Dva jeho kumpáni, pravděpodobně ze stejného vrhu, vtrhnou dovnitř s rozvlátými pohyby a randálem. Vůbec nejsou vděční, umírnění nebo pokorní.
“Šel s*át, sem zapad, ta ku*da. Seš tam, ty hajzle?” bouchají do ostění a mačkají tlačítko. Půlkruh se otevře. “Hehehe, tak už se*e, vyfoť ho, zavři to! Haha!”
Už jsem to nevydržel a postavil se. Přestože mi první dutohlav není sympatický, není správné ho rušit při výkonu.
Naštvaná vizáž, vztekle olíznuté rty, v ruce masivní svazek klíčů a rozhodný pohled, který říká, že takhle teda ne! Ani jsem nemusel nadávat – malé vítězství nezpochybnitelné autority. Beze slova opustili soupravu. Že se nijak nevzepřeli, mě na malou chvilku potěšilo. Ale opravdu jen na malou.
Jdu na stanoviště, znovu si překontroluji, že mám všechny polohy a prvky předvolené správně, a ve zpětném zrcátku vidím, jak WC mladík mizí po schodech v podchodu. Veden tušením problému beru klíče a jdu zkontrolovat onu místnost.
Neskutečný! Nespláchnuto. Mísa plná trusem až po okraj, papírové ručníky v míse i okolo. Osm minut do odjezdu. Záchod je moje vizitka.
Hledám v batohu, nasazuji v kinder vejci ukrytý pár chirurgických rukavic a vyrážím před soupravu. Pátrám, hledám – a paráda, nacházím kus vhodného vázacího drátu. Vrátím se, zavřu oči, spláchnu a na dlouhou ruku šťourám drátem v prostoru mísy. Vrtivým pohybem zápěstí tvořím vír. Společně s vakuovou silou deseti atmosfér podtlaku a silným zvukovým vcucnutím nadělení brzy zmizí v hlubinách fekální nádrže. S gumovou rukavicí posbírám jako zručná uklízečka zbytky papírových ručníků a vyhodím je do koše. Utřu vodu, doplním toaletní papír, zahodím rukavice, třikrát si pečlivě umyju ruce (neboť budu za půl hodiny svačit) a potěšeně se na tři sekundy zadívám na toaletu, která v tu chvíli vypadá jak z katalogu.
Vzpomenu si na stěžující si cestující, kteří napadají dopravce, a mám chuť jim vzkázat… Ale to je jedno.
Ještě podepsat rozkaz, odmáčknout ETCS, protože už mi svítěj – a jedem.
Druhý den
Končím s vlakem kvůli výluce v Přelouči. Cestující budou dále přepraveni autobusy. Než si udělám přechod na nové stanoviště, pobalím se, slezu z Peršinga – a trvá mi to. Jsem tu už úplně sám. Další jízda mě čeká za 30 minut, až do Chocně. Je 19:40.
Přecházím po nástupišti kolem vozů Bymmee směrem k řídicímu vozu a vozmistrovsko-fírovským zvykem kontroluji pohledem vnějšek i vnitřek soupravy. Na stolečku zahlédnu nóbl desky a hlavičkový papír – jdu se podívat blíž. Nějaká studentka střední akademie si tam zapomněla doklad s osvědčením. Parlament, Praha, instituce… byla na stáži a prospěla – a před tím mám jako hoch z vesnice neskonalou úctu.
Najdu školu, kde děvče studuje, hledám kontakt – pevná, mobilní, e-mail, nic. Tvl, to je marný! Ha! Vedoucí vychovatelka a mobilní telefon. Volám:
„Dobrý večer, nezlobte se, že vás ruším. Tady je strojvedoucí vlaku 5023, Hopa. Právě jsem našel desky se jménem XY… asi si je slečna zapomněla u mě ve vlaku. Je to škola v Chocni a právě tam jedu, budu tam asi za hodinu a půl. Kdyby si třeba přišla, nebo někoho poslala, mohu jí to tam předat.“
„Dobrý večer, nerušíte,” odpovídá druhá strana. “Máte pravdu, byli dneska v Praze, ale nejeli se mnou. Zjistím přes paní učitelku kontakt a někdo se vám ozve. Moc děkuju, jste hodnej.“
Za deset minut mi zvoní telefon. Bez představení se ozve slečna:
„Dobrý den, prý jste našel moje desky, že mi je vezmete do Chocně. Akorát já nejsem odtud, bydlím v ABC.“
„No to bohužel, do ABC nepojedu, v Chocni končím a ani zítra tam nejedu. Ale napadlo mě – jede tam kolega se Stadlerem a přistane ve 23 hodin. Jen nevím, jestli to není moc pozdě…”
„No… to už je opravdu pozdě. To už se mi nebude chtít,” dozvídám se.
Nastává patová situace. 😀
„A nemáte nějakou kamarádku nebo někoho, komu byste mohla zavolat, aby vám to teď v Chocni vyzvedl?” ptám se.
„Jo, to by možná šlo. Dám vám vědět.“
Položí telefon. Nečekal jsem vyznání lásky ani obdiv, koneckonců jsem zvyklý na lecjakou čeládku. Ale že ani jednou nezaznělo prosté „děkuji“, které opravdu nic nestojí, mě trochu nepříjemně překvapilo. Vztekám se sám na sebe – měl jsem jí to říct… No co už.
Autobus, cestující, svítěj mi, vysílačka, úkony dopravce. Odjíždíme z Přelouče. Zvoní mi telefon. Neznámé číslo, klučičí hlas:
„Dobrý den, mám vyzvednout ty desky. V kolik dorazíte do Chocně?“
„Měl bych tam být ve 21:20, zatím jedu načas.“
„Fajn, domluveno,“ cvakne telefon.
Je 21:19 a stojím v Zámrsku. Předjíždějí mě dva rychlíky. Telefon znovu zvoní, zase klučina:
„Kde jste?“
Už mě ta záležitost s deskami začíná popravdě trochu dost sr*t a v hlase to dávám znát. Není to nic platné, protože se z druhé strany sluchátka otráveně ozve:
„No dobře, tak já teda počkám!“
Nic mi ten den neudělalo větší radost, věřte mi. 😄
Zastavím v Chocni. Student mylně zaměňuje průvodčího za strojvedoucího a dožaduje se u něj složky, o níž nemá neinformovaný vlakouš nejmenší ponětí. Vědomí, že frekventanti školy netuší, že strojvedoucí vlaku je ten vpředu, mě ovšem – ve světle proběhlé komunikace – vlastně ani moc nepřekvapuje.
Kluk je šťastný, že splnil úkol, a děkuje. Je naboso, má jen lehké tričko a crocsy – nebýt spolužačky s příslibem, určitě by ho ani ve snu nenapadlo pohybovat se v tenhle čas v Chocni na nádraží. Já přecházím zpět na Peršinga, cestou nadávám té, co se nenaučila vděku, a zároveň se musím smát tomu, jak pestré moje směny vlastně jsou. Tu hovno, tu parlament, tu zásah Q1…
Zatím se mi tedy nezdá, že by v mé práci byla šeď a nuda. Taky si prej– až se vrátím z lázní – musím udělat Pantery. Mám zjevně od svého zaměstnavatele důvěru, že všechno zvládnu, naučím se, ale hlavně – že hned tak nevyhořím. 🙂
