Odměna za věrnost

O

Už mockrát jsem psal, že krásné věci v naší profesi člověk mnohdy nevnímá. A jejich přítomnost si uvědomí vlastně mimoděk. Nebo když mu ji někdo připomene.

To si tak vezete – stejně jako už mockrát – odpolední polospěšňák, který zastavuje poslední tři zastávky na znamení. A i když všude stavíte, nevadí, protože jedete na čas. Přijíždíte do Vojtěchova a vidíte, že tam sedí.

Tiše čeká. Už dlouho jste ho neviděli, takže si řeknete, že svět je zase v pořádku. I když nevíte jeho jméno, berete ho prostě jako součást idylického obrazu, který vám namaloval drážní život.

A o koho jde? O psa… Někdo si teď může říct, že jsem sentimentální a dojímám se nad psem. Možná měknu, nicméně vám dám informace, abyste sami mohli posoudit stav věci.

Čtyřnohý parťák

Přímo ve Vojtěchově bydlel kousek od nástupiště starý posunovač, který vlastnil tohohle psa. Kdykoli jsem jel okolo a on třeba krmil na dvorku králíky, zvednul ruku, že o mně ví a já pokaždé zamával a písknul. I když to dopravní situace nevyžadovala. A psa, který se mu motal kolem nohou, jsem bral jako součást všeho. Štěkal na stroj, aby mi ukázal, že hlídá a ať si dávám pozor.

Jiná situace nastala, když se děda vydal do Hlinska či Chrudimi na výlet. Pes s ním došel na perón, zkontroloval dědův nástup a vrátil se do drážního domku. Když jsme se za dvě hodiny vraceli a ve Vojtěchově mi píplo ZnZ, věděl jsem, že za obloukem uvidím psa sedět za žlutou čárou, jak čeká na páníčka.

Podotýkám, že nikdy, ani v jednom případě, nebyl pes na kolejích. Dobře věděl, kam smí a kde se může pohybovat. Tuhle scenérii jsem za několik let na téhle trati prožil mockrát nejen já, ale i kolegové. Ve své obyčejnosti se nezdála ničím zvláštní.

Stav se změnil loni na jaře, když děda umřel. Měl svůj věk, dožil se prý přes osmdesát. Smutnou zprávu jsem se dozvěděl náhodou od paní vlakvedoucí. Psa pak nebylo vůbec vidět, pravděpodobně tesknil a truchlil. Nepochybně ztrátu těžce nesl.

Milovník vlaků

Z nejhoršího se ovšem dostal a neztratil naději. Opět se objevil u čáry. Když jsem ho v srpnu několikrát viděl přicházet na nástupiště, věděl jsem, že je plný napětí, zda už mu konečně dovezu páníčka domů. Cítil jsem lítost, že ho znovu fatálně zklamu. Jeho vyčítavý pohled, když jsem náhodou nezastavoval, mě provázel celým průjezdem zastávkou.

Myslím ale, že i když je to jen zvíře, má prostě rád vlaky. A ten, kdo má rád vlaky, se od nich dočká něčeho nádherného. Občas se prostě dějí krásné věci a vy si jich jen tiše užíváte.

Psí věrnosti a vzorného čekání si totiž (kromě mě) všimnul i cestující.

Pán s taškou vystupuje z vlaku a pes se zvedá. Kroutí celým tělem, radostí se tetelí a z celého jeho výrazu tryská čirá radost. Taška se otevře, pamlsek a odměna najdou svého adresáta, k tomu pohlazení a popleskání.

Kochal bych se tam až do alelujá, ale nemůžu, jsem v práci! Zavírám dveře, odjíždím a je mi nějak dobře. 🙂

Aktualizace 8. 11. 2021

Pod článkem najdete reakci vnučky zmíněného pána – určitě stojí za přečtení.

Komentáře: 12

  • Úplně mi to připomnělo příběh o Hachikovi… 🙂 Taky čekal u nádraží na svého pána…

  • Dobrý den,
    Váš článek mě naprosto dojal. Jak obyčejných věcí si všímáte.
    Jen malou chybičku tam máte, děda se nedožil 80.tych narozenin. Zemřel 11.4.2020 a pejsek, o kterém tu píšete je Borek. Jeho parťák, který byl s dědou i v den, kdy doma náhle zemřel. Takové pouto, jaké mezi sebou měli bylo neuvěřitelné už od štěněte. Každý den sedí na peroně a čeká. Stejně když přijdeme, kdokoli z rodiny, Borek si myslí, že mu vezeme dědu.
    Děkuju, vnučka pana Hudáka, o kterém ten článek je 🙏

    • Moc moc díky za doplnění. Pokud nevadí, dodáme váš komentář i do článku.
      :: admin ::

      • Odpověď do článku přidat můžete 🙂. Borek čeká už s prvním ranním vlakem do posledního večerního. Máte pravdu, za žlutou čáru u perónu nejde. Byl tak vychovaný. Za vaši hezkou vzpomínku Vám děkujeme ❤️

  • Úplně jsi mě rozplakal, fakt dojemné a dodatek paní Dany tomu dodal tu „třešničku“ … Zdravíme Borka a doufáme, že je mu na světě veseleji … možná bys mohl občas někde na to „šlápnout“ , aby Ti na něj taky půlminutka zbyla a něco dobrého jsi mu tam nechal 😉 … estli to dokážeš, něco mu taky pošlu 😉 … přeji mnoho dalších pěkných příběhů z cest !!!

  • Milý článek. Takových je v dnešní polarizované době třeba. Je fajn se zdravě dojmout, je fajn, si všímat malých a milých drobností.

  • Moc hezky napsané, už jsi holt správný fíra, který si všímá u štreky i takových zdánlivě se službou nesouvisejících věcí.
    Ať se daří pane kolego 👍.!

  • Smutný a zároveň krásný příběh.Mám slzy v očích,fíro.A to je u bezmála sedmdesátiletého dědka co říci.Jak by bylo krásné,kdybychom my lidé byli tak věrni jako jsou věrni naši pejskové.

    • Mám radost z toho, že si někdo, kdo ví o čem život je, dá tu práci a napíše jak na něj text působí.
      Díky.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Činnost webu můžete podpořit jednorázovým příspěvkem, pokud se vám tu líbí 😊.

Archivy

Kontakt