Odměna za věrnost

Už mockrát jsem psal, že krásné věci v naší profesi člověk mnohdy nevnímá. A jejich přítomnost si uvědomí vlastně mimoděk. Nebo když mu ji někdo připomene.

To si tak vezete – stejně jako už mockrát – odpolední polospěšňák, který zastavuje poslední tři zastávky na znamení. A i když všude stavíte, nevadí, protože jedete na čas. Přijíždíte do Vojtěchova a vidíte, že tam sedí.

Tiše čeká. Už dlouho jste ho neviděli, takže si řeknete, že svět je zase v pořádku. I když nevíte jeho jméno, berete ho prostě jako součást idylického obrazu, který vám namaloval drážní život.

A o koho jde? O psa… Někdo si teď může říct, že jsem sentimentální a dojímám se nad psem. Možná měknu, nicméně vám dám informace, abyste sami mohli posoudit stav věci.

Čtyřnohý parťák

Přímo ve Vojtěchově bydlel kousek od nástupiště starý posunovač, který vlastnil tohohle psa. Kdykoli jsem jel okolo a on třeba krmil na dvorku králíky, zvednul ruku, že o mně ví a já pokaždé zamával a písknul. I když to dopravní situace nevyžadovala. A psa, který se mu motal kolem nohou, jsem bral jako součást všeho. Štěkal na stroj, aby mi ukázal, že hlídá a ať si dávám pozor.

Jiná situace nastala, když se děda vydal do Hlinska či Chrudimi na výlet. Pes s ním došel na perón, zkontroloval dědův nástup a vrátil se do drážního domku. Když jsme se za dvě hodiny vraceli a ve Vojtěchově mi píplo ZnZ, věděl jsem, že za obloukem uvidím psa sedět za žlutou čárou, jak čeká na páníčka.

Podotýkám, že nikdy, ani v jednom případě, nebyl pes na kolejích. Dobře věděl, kam smí a kde se může pohybovat. Tuhle scenérii jsem za několik let na téhle trati prožil mockrát nejen já, ale i kolegové. Ve své obyčejnosti se nezdála ničím zvláštní.

Stav se změnil loni na jaře, když děda umřel. Měl svůj věk, dožil se prý přes osmdesát. Smutnou zprávu jsem se dozvěděl náhodou od paní vlakvedoucí. Psa pak nebylo vůbec vidět, pravděpodobně tesknil a truchlil. Nepochybně ztrátu těžce nesl.

Milovník vlaků

Z nejhoršího se ovšem dostal a neztratil naději. Opět se objevil u čáry. Když jsem ho v srpnu několikrát viděl přicházet na nástupiště, věděl jsem, že je plný napětí, zda už mu konečně dovezu páníčka domů. Cítil jsem lítost, že ho znovu fatálně zklamu. Jeho vyčítavý pohled, když jsem náhodou nezastavoval, mě provázel celým průjezdem zastávkou.

Myslím ale, že i když je to jen zvíře, má prostě rád vlaky. A ten, kdo má rád vlaky, se od nich dočká něčeho nádherného. Občas se prostě dějí krásné věci a vy si jich jen tiše užíváte.

Psí věrnosti a vzorného čekání si totiž (kromě mě) všimnul i cestující.

Pán s taškou vystupuje z vlaku a pes se zvedá. Kroutí celým tělem, radostí se tetelí a z celého jeho výrazu tryská čirá radost. Taška se otevře, pamlsek a odměna najdou svého adresáta, k tomu pohlazení a popleskání.

Kochal bych se tam až do alelujá, ale nemůžu, jsem v práci! Zavírám dveře, odjíždím a je mi nějak dobře. 🙂

Aktualizace 8. 11. 2021

Pod článkem najdete reakci vnučky zmíněného pána – určitě stojí za přečtení.