Svatební stres

Mám za sebou skoro celý měsíc, kdy zase mohu plavat. A tak si (nejspíš jen pro sebe) zaznamenám bol, které mi tento obnovený koníček přináší.

Vůbec nejhorší je, že si nemůžu prakticky nikomu postěžovat. Trapně se opakující mantra “No tak nechoď!” mi samozřejmě těžký úděl neulehčí. Jedná se totiž hlavně o to, že se po návratu z vody nemůžu přinutit provádět jakoukoli další sportovní aktivitu, ačkoli pro ni mám prakticky všechno nachystané.

Neuvěřitelně se na sebe zlobím, protože kombinace únavy, lenosti a vedra mi znemožňuje realizovat pestřejší program než pouhé plavání. Zajímavé ovšem je, že když jsem se tzv. “na sílu” a proti pocitu lenosti přinutil k cyklovýkonu, běhu nebo veslu, dostavil se mnohem lepší čas než před covidem. Což značí dobrou formu. Záměrně jsem ve výčtu překážek opomenul faktor nedostatku času, protože toho se mi i při složitém plánování těžce nedostává.

Před 14 dny bylo dokonce plavání v zásadním ohrožení. Byli jsme pozvaní na veselku švagrové. Velká událost. Jistě jen náhodou si budoucí novomanželé neuvědomovali, kterak mi svou svatbou komplikují sobotu.

Ilustrační foto: Brooke Cagle / Unsplash

Manželka, ačkoli je běžně k plavání a mým těžkostem velmi tolerantní, nyní odmítala akceptovat zkusmo vypouštěné balonky, že přijedu “nějak dýl”. Pravděpodobně toužila splnit připomínané zadání – dorazit na místo již v devět hodin ráno, bezpodmínečně a bez výjimek!

Mnoho jsem se nezneklidňoval, nicméně když ani den před svatbou paní Hopová nepovolila a nenasadila svůj klasicky rezignovaný výraz (jak jsem očekával!), bylo nutno změnit taktiku.

Její nezvyklou zatvrzelost jsem přičítal ohromné touze dorazit alespoň jednou na velkou akci a příbuzenskou sešlost “jako rodina”.

Všichni též budeme krásně ustrojeni, načančaní a dočkáme se opakovaného ocenění, jak nám to všem moc sluší. Toto lákadlo bylo nejspíš důvodem, proč má drahá polovička odmítala povolit.

Začínal jsem být z jejího chování zmatený a v duchu přemítal – to mám za to všechno? Po těch letech? A přitom ji mám tak rád!

Že bych snad nešel plavat, mě samozřejmě ani v nejmenším nenapadlo. Raději jsem v duchu počítal a kalkuloval časy, ostatně jako již mnohokrát. V devět mi otevřou bazén. V 10:10 vylezu, v 10:32 zabrzdím u baráku, oblek a v 10:38 vyrazím k domu nevěsty. Je to jen 17 kilometrů. Odjezd ke kostelu úderem jedenácté! Akorát!

Sobotní svatební ráno u nás bylo atmosférou trochu těžké. Protože má milá pochopila, že neustoupím, tvářila se tak, jak to ženy někdy umí. Nejrychleji a nejlépe se s mou absencí vyrovnaly děti, které po spatření džínového ohozu a plaveckého vybavení nadhodily otázku:

“A taťko, ty s námi na tu svatbu nejedeš?”

“Ne, děti, nejedu. Dorazím ale za vámi hned po bazénu a báječně si to tam všichni užijeme.”

Obě kývaly s pochopením hlavou.

Jejich dobrota kontrastující s výbušným výrazem choti mě inspiroval k dalšímu ocenění jejich lásky – pohladil jsem dcerce načesané kadeře a synkovi podal tu největší, nejšťavnatější a nejsladší jahodu.

Ten, protože je neustále při chuti, se do ní lačně zakousl. Nečekaně vystříknuvší červená šťáva neomylně přistála na jeho hodobóžové kalhoty, čímž způsobila další záplavu obviňujících a zlých řečí na mou hlavu.

Nezdálo se taky, že moje bleskurychlé vyjádření (“Simtě, je to jen malej flek, nikdo si ho nevšimne…”) či rada (“To přemáchni ve vodě…”) někoho zajímaly.

Když manželka po chvíli odjížděla s dětmi od našeho domu, úplně opomínala fakt, že je nutno hned po startu motor auta příliš nevytáčet, aby se studené nehuntovalo a dlouho nám vydrželo.

Neměl jsem ovšem dostatek odvahy, abych ji toto pravidlo telefonicky připomněl. Rozhodl jsem se tedy jí tuto chybu velkomyslně prominout. Navíc i mně ubíhal čas, bylo nutno si jít odveslovat a pak autem spěchat do bazénu. Mám štěstí, že mohu v těžkých chvílích využít posilujícího servisu nejbližších.

V pátek před obřadem jsem si zašel postěžovat na manželčinu neústupnost jednomu z bratrů. Toho mé trápení spíš pobavilo a poradil mi se smíchem, abych jel se skupinou v devět – jako rodina***.

Druhý bratr ovšem chápal, že ustoupit v rámci rodinné pře by bylo zbabělé. Naší debatě byl přítomen dospělý synovec, který byl vděčný za možnost vyslechnout silná slovy moudrých o těžkostech, které přináší soužití muže a ženy. Odměnou mi nabídl spoluúčast na expresním převozu po návratu z bazénu.

Všechno klaplo – v 10:55 jsme brzdili u domu nevěsty. Všichni sousedi už nachystaný na čumendu. Trapné a fatální selhání odhadu a moje zbytečná přesnost mě ovšem skutečně pálily, protože nevěsta vylezla s tchánem až v půl dvanácté.

Manželka byla již pohlcena vírem událostí a protože na mně neshledala v bezvadně střiženém obleku s předpisově uvázanou kravatou (uzel mi udělal nejstarší bratr) jedinou vadu, chtěla si své ranní prohřešky vykoupit přátelskou pusou. Nejsem nelida. Umím odpouštět. 😀

Jo – a tahle svatba se nakonec náramně povedla! Mou největší odměnou za tuto vypjatou sobotu je ovšem co? Tenhle pohled…

*** – Nejspíš si vzpomněl na své posezení s veselou partou u našeho druhého bráchy a jak se sám dostal kapku víc do nálady. Jeho paní z toho byla mrzutá, páč měla nějak čerstvě vylíhnutý miminko. Kojila a jejich druhý (a větší) děcko už zase vysíralo, že je ospalý a unavený. Brácha ovšem v plnym laufu, uprostřed oslav, nicméně jeho žena (je přísná) mu řekla:

“Už myslim stačilo – jedem!”

Přišel pak za mnou a vzal si mě stranou.

“Potřeboval bych s tebou probrat jednu vážnou věc a netlem se!” říká mi napjatě. “Řekni jí, ať jede sama, že tady s váma zůstanu.”