V týdnu jsem toho moc nenajezdil a přiznám se, že mi to vůbec nevadilo. Vybavení odložených a ignorovaných mimopracovních restů mě zaměstnalo natolik, že jsem si na koleje prakticky nevzpomněl. Nicméně něco zmínit můžu…
Zapsáno: 4. 4. 2026
Prvního dubna se v našem pardubicko-fírovském revíru odehrála interní a nepublikovatelná událost, které se prakticky nikomu nechtělo věřit. Že se stala právě na apríla, evokovalo na první dobrou legraci, ale zapojení klíčových řídících pracovník do objasnění a vyšetření nešvaru vylučuje, že by se jednalo o připravenou taškařici. Doufám, že se neutají, která ukázková p*ča za ni může, abych si na ni dal v budoucnu bedlivý pozor.
Vození vlaků provázejí občas těžkosti, protože mnohé z normálně nasazovaných souprav vykazují různé poruchy. A tak se do provozu dostávají sestavy a kombinace, které způsobují údiv. Nejkřiklavější situace se odehrává s motoráky na lokálních tratích a navzájem vyměňované dojmy plné obrázků a videí zprostředkovávají zasvěceným a zúčastněným nemilosrdnou realitu. Léto vidím následovně…
Nicméně i na elektrikách se do provozu opětovně vrátil Sysel v kombinaci s hejtmánkama. Jedná se o pocukrované Bymee vozejky s elektronickým vylepšením, které – eufemisticky řečeno – není úplně nejspolehlivější.
Přesto, když jsem, díky různým opatřením beroucím v potaz oběhy a výluky, na Sysla naskočil, nemohl jsem si až na nefunkční informační systém na nic stěžovat. Souprava je opatřena naprosto bezvadnou, původně asi pražskou, kobylou.
Zarazil mě ovšem fakt, že se mi vedení vlaku z Peršinga tuze moc zamlouvalo a přistihnul jsem se, že si jízdu nejen užívám, ale nablble se u ní culim a vychutnávám zvuky i hmotu pod sebou. Opakuji se asi, ale jsem strašně vděčný za neošizený a báječný jízdní výcvik, kdy se mi služebně starší a zkušenější kolegové tak poctivě věnovali. Je fajn, když člověka práce baví.
Možná i proto se mi, ačkoli nemám ještě mnoho naježděno, dostal na jednu směnu pod ruce kolega, s kterým jsem dělal rozhovor. Aby se se Syslem, kterého během elektrického zácviku ještě nepotkal, seznámil v provozu. Měl jsem tedy možnost v přímém přenosu sledovat, jak se původní obavy a nedůvěra během jízdy, předvádění, opakování a zkoušení pomalu mění ve spokojenost a radost. Najednou nevadila stahovačka, překročení rychlosti pod ETCS hlídačem, díra v potrubí, zaúčinkování hlavního vypínače, přechody, odstavování a další drobné odlišnosti od v zacviku sedlaného Pantera.
Na úplném závěru dne, kdy jsme se z Kolína vraceli do Pardubic, kde jsem posléze utíkal do vody a kolega pokračoval s dalším jezdcem na Třebovou, zazněla ve Svítkově klíčová otázka:
“Hele, Peťo, s čím ty vlastně jezdíš nejraději?”
Zaskočila mě a přiznám se, že jsem na ni vlastně doteď nedokázal odpovědět. Je pro mě strašně příjemné objevovat a po čase porovnávat rozdíly starších strojů, které mohu jako strojvedoucí vyzkoušet. A vypadá to, že mě tohle prozkoumávání hned tak bavit nepřestane. Je to něco jako p*cat tlustou ženskou. Může to bejt nečekaná zábava, ale nesmí bejt moc často. A nesmí u toho člověka nikdo vidět. 😀
K věci
Dost o vlacích, pojďme k zásadnějším věcem, na které všichni netrpělivě čekáte.
Od covidu mám za sebou přesně 100 dnů sportování v řadě – bez jediného výpadku. Každý z těch dnů se mi povedlo makat nejméně 90 minut v kuse, většinou s vášní a nadšením, ale mnohdy i s nechutí a mrzutostí plnit vlastní povinnosti. Nejsem v tom už jen já sám.
Ve středu dávají v televizi pořad o špekounech, který si, když je čas, vychutnávám. Oproti jiným nehodnotím zevnějšek nebo váhu účastníků. To mě prakticky nezajímá. Stejně tak nepotřebuji k pochopení zásadní faktory střihu, scénáře, konceptu nebo dramaturgické gradace. Já miluju a s napětím vnímám pouze proměnu mentální, kdy se z ubulených sádelnatých nešťastných marodů stávají díky fyzické námaze nekompromisní a sebevědomí tvrďáci. Houževnatí, odolní, co se z nějaké malichernosti nepo*erou. U posledního dílu, kdy se z nemocné paní stala frajerka jak víno, jsem si zaraženě uvědomil, že se mi trochu víc lesknou oči.
Je mi hanba – měknu!
To jsem to dopracoval. 🙂
