Byl teplý podvečer, babí léto, kolem 19. hodiny. Před stanovištěm posunovačů, na prvním perónu lavička, před ní malý stolek. Třeba hodina mrtvého času mezi vlaky a další prací.
Borci od posunu vylezli ven, každej hrnek kafe, ubalený retko a plánovaná siesta. Přitom se vedly rozhovory, padala velká životní moudra nebo zásadní názory.
Když jsme jeli na první společnou dovolenou s mou paní do Řecka, v rychlíku na Prahu jsme si sedli k nějakejm Moravákům. A letěli s náma i do Leptokarie.
Na jednom fóru, které rád navštěvuji, mě zaujal pohled cestujícího. Ten kluk má většinu postů naprosto normálních, je pohodový, vtipný. Z večera velmi správně tušil kalamitu. Ledovka, namrzlé trolejové vedení, a přesto doufal, že bude vše bez problémů.
Nakonec mu místo RailJetu přijela náhradní souprava, protože díky ledu na troleji RailJet nedokázal v noci do jeho stanice projet. Jeho ranní pohled na věc dám bez úpravy.
Snídame, do ticha otázka od Péti:
“Tati, co to je nou peach?”
Říkám:
“To nevím, neumím anglicky.”
Péťa: “Nebude to – ne, ty píčo?”
Včera jsem četl tenhle článek o dveřích. Mohl bych klidně tancovat na soukromníkovi, že jsou ubozí atd. Ale neudělám to. Začal nový grafikon, vezu první spěšný vlak nacpaný po střechu. Do cílové stanice už jen dvě zastávky. Při nástupu cestujících ve Žďárci, na odjezdovém návěstidle volno, vlakvedoucí souhlasí s odjezdem, já zavřu dveře a chci jet. A ono p*ču! Nezasunul se schůdek. To znamená ven z kabiny, protlačit se mezi lidmi, tvářit se usměvavě, jakože se nic moc neděje, ale už jsem tušil, že to nebude prdel. A nebyla. Je totiž inovace, náramná.
Vezu vlak plnej lidí. Zastávka na znamení v Prosetíně, to je taková dědina s pár barákama kousek od Chrudimi. Nejčastěji tam vystupuje děda s kloboukem a košíkem nebo teta o berlích. Někdo si zmáčknul na poslední chvilku znamení k zastavení, ale ubrzdil jsem to. Chci upozornit cestující, že takhle ne, že se mačká pěkně včas! Jakože výchovně, ale v ostrém tónu.
