Jedna osobní historka z dob dávno minulých. Tuhle jsem se o ni podělil s klukama na jednom fóru kolem aut, tak ji přidám pro pobavení i sem. 🙂
Jel jsem kdysi – skrzevá nutkavou potřebu fyzického kontaktu s dívkou – do vesnice, asi 16 kiláků daleko. Na kole. A nad ránem jsem děsně promoknul cestou zpět. Vůbec mi to nevadilo, spíše naopak. Úplně jsem si lebedil, jak se vyplatilo vyrazit.
Dneska už to tak není. Mám pocit, že mládež řeší úplně jiné věci a jinak. Podniknout nějakou akci se sladkým koncem, pokud v tom není hromada peněz nebo zábavy, se dneska už asi nenosí. Minimálně co tak pozoruju. Ale možná jsem jen starej. 😀
Ale aby to bylo k těm autům…
Před dvaceti rokama jsem měl docela hezkou Škodu 105L. Se střešním oknem! Měla skvěle namazaný mechanismus na sklápění sedačky spolujezdce. Ideální na výlety ve dvou. Jednou rukou jsem mohl pěkně svižně dívčinu pokládat do pohodlné polohy, zatímco druhá ruka udržovala tělesný kontakt, aby se dotyčná nelekla. 😀
Jenže problém – na motoru praskla klika a normálně prorazila karter. V něm díra dobře 4 centimetry. Auto nejezdilo víc jak měsíc. Oprava stála tenkrát snad bůra, nepředstavitelná suma.
Ilustrační foto: Bob Jansen / Unsplash
V ten čas mi půjčil kamarád náhradu. Starýho Spartaka, s kterým jsem posléze jezdil za holkama. Měl ho jako pracovní, takže skutečně žádná “leštěnka.” Pamatuju si, že ho parkoval pod javorem a auto bylo špinavý jako prase. Pokapaný lepkavou šťávou ze stromu a jak se navíc prášilo, chytalo se na něj úplně všechno.
Další nectností byla poměrně značná vůle volantu – půl otáčky a kola stále rovně. A navíc nedělená tyč řízení, bez kloubu, takže kamkoli to poslat, propíchla by mě jak nic a bylo by po parádě. Přesto jsem byl moc vděčný, že mi zcela nezištně a bez zaváhání pomohl.
Specialitkou ale zase bylo ovládání dálkových světel přepínačem v podlaze, to se musí nechat.
Jedna holka se mi tehdy líbila nějak víc. A pozvala mě, ať přijedu za ní, už odpoledne, že bude akce. Bydlela ve vytuněným šumperáku se zahradou, kde běžela grilovačka.
Přijel jsem na místo ve špatnej čas – akorát se sjížděli další pozvaní. Příbuzný, strejdové, tety, všichni s faganama, a samozřejmě hezkejma fárama.
Měl jsem suverénně nejhorší povoz! Hrozně jsem se styděl.
Naštěstí dívčina přispěchala mě zachránit. Když mě představila, zatímco všichni okukovali můj pojízdnej pelech, dodala:
“To je Petr. Začíná zrovna podnikat. Ale ještě mu to zatím moc nejde.. viď?”
😀