Zdravotní indispozice

Jednou z nočních můr strojvedoucího je stav, kdy tělo z různých důvodů přestane fungovat v běžném režimu a člověku zničehonic není dobře.

Nejčastěji se jedná o potřebu dojít si na záchod, ale jsou i mnohem horší situace.

Některé vlaky, co vozím, mají v cílové stanici opravdu rychlé obraty. Ty nejkratší třeba jen pět minut. To vážně není mnoho, navíc se někdy kvůli křižování přijede s dvouminutovým zpožděním. Vylezete ven ze stanoviště a než se proderete ke dveřím, už je záchod obsazený novým cestujícím, který ví, že je v mašince pořád otevřený, většinou čistý a hlavně zadarmo. Nemůžu stepovat před záchodem, když musím za chvíli odjíždět, a pak už zase nemám šanci alespoň hodinu toaletu použít.

Další druh nepříjemnosti je žaludeční nevolnost. To už je mnohem dramatičtější stav. Zažil jsem ho jen jednou a fakt není o co stát.

Měl jsem noční a nespal tedy doma. K večeři jsem pojedl něco masa s rýži z kulinářské pánve pana Li Wonga v čínském fastfoodu a poté na nocležně ulehl ke spánku. Spal jsem bídně a ihned po probuzení poznal, že něco není v pořádku. Ale vyrazil jsem k mašince, udělal úkony před odjezdem vlaku…

Dojel jsem do první zastávky, která je na znamení, a zastavil tam, protože to už fakt nešlo. Vyběhnul jsem ven, prsty do krku… Trochu se mi ulevilo. Měl jsem před sebou ještě dvě otočky, což jsem vydržel jako tvrďák, hlavně tedy proto, že by se narychlo těžko sháněla náhrada. Topírenský strojvedoucí je již zrušený. Pro neznalé – topírák byl člověk, který seděl v depu, měl znalost trati a všech možných řad lokomotiv, a byl k dispozici pro mimořádné situace. Někdy měl pohodu, někdy se nezastavil.

Tohle všechno bylo ovšem úsměvné proti situaci z předminulého týdne. Měl jsem mít dvě dvoudenní směny po sobě. Ze soboty na neděli a z neděle na pondělí.

V neděli ráno jsem přišel po noční domů a začala mě bolet hlava. Večer teplota 38°, lehký kašel. Nejsem si vědom, že bych kdekoli nastydnul. Ráno mi nebylo lépe, spíš hůř. Bublání na hrudníku.

Podotýkám, že nejsem nikdy nemocnej, ani bolestínek. První telefon vrchnímu strojmistrovi do práce, kterému jsem vysvětlil, že se fakt bojím, abych nebyl nakažený tou mrchou, co teď vládne světu. Uvědomoval jsem si totiž, že jsem byl v práci všechny dny potom, kdy se zavřely školy, začala karanténa a lidi se vraceli domů. Z měst, z hor, lyžaři, snowboarďáci… Vyšel mi okamžitě vstříc, směnu zrušil a poprosil o další info, jakmile budu vědět víc.

Nebál jsem se o sebe, ale o svoje okolí. Kontakt s rodinou a přáteli, když si člověk připadá zdravý, ačkoli může mít tu bestii v sobě. I když si pečlivě myju ruce, měl jsem roušku na mašině, pořád je tolik míst, na které člověk v práci sáhne, že je podle mě nemožné se stoprocentně ochránit.

Další telefon na hygienickou stanici, kam jsem se dovolal na první pokus. Potom jsem volal praktickému lékaři. Tomu jsem vylíčil obavy a zároveň popsal můj zdravotní stav.

Další den už jsem pádil na testy podle instrukcí. Člověk nevystupuje vůbec z auta, jedna špejle se štětičkou do krku. A dalsí dvě pletací jehlice zastrčí do nosu, pořádně hluboko, až za kořen nosu. To je trochu nepříjemné, ale žádná bolest. Za tři minuty bylo hotovo, výsledek prý bude do 24 hodin.

Jel jsem zase domů. Cestou jsem volal svému praktikovi a ten si vyžádal, ať se u něj zastavím. Nešel jsem vůbec do čekárny, ale s rouškou přímo do zvláštní ordinace. Poslechnul mě stetoskopem a dal mi trochu naději, že to bublání není z plic, ale vypadá to jako oboustranný zánět průdušek. Dostal jsem antibiotika a jel si domů lehnout.

Tam jsem byl naprosto mimo rodinné dění, na samotce, v samostatném pokoji, a zcela jsem se tyhle dny separoval. Nebylo mi bůhvíjak, teplota pořád kolem 38, do toho kašel. Mrzutá nálada, obavy. Neměl jsem ani chuť hrát na Playstationu. Čekal jsem na výsledek. Nebál jsem se, že umřu. Kdo se má utopit, toho vlak nepřejede. 😀

Druh den mi nikdo nevolal. Opět jsem tedy sám kontaktoval hygienickou stanici a paní mi řekla nejlepší zprávu dne. Test byl negativní. Měl jsem ohromnou radost. Mám jen obyčejný zánět průdušek.

Tenhle text ťukám ještě s teplotou, ale už mi začínají zabírat antibiotika. Těším se do práce a uvědomuju si, jak moc se toho změní. Neumím si představit, že někdo z kolegů bude riskovat a s kašlem půjde jezdit. Kontakt s kolegy, vlakvedoucími, cestujícími… dneska jeden nikdy neví.

Ať už je to za náma.

Dodatek admina

Díky našemu intenzivnímu virtuálnímu kontaktu jsem s Hopou prožíval jeho strasti každý den. Jsem rád, že má nakonec “jen” zánět průdušek, protože jinak by s ním nebylo už vůbec k vydržení, a musel bych ho neustále litovat. Už jen to, že nemůže chodit plavat díky zavřenému bazénu, a zahrnuje mě neustálými nářky, mi přidělalo několik šedivých míst na hlavě. Čili představa, že ho skolí cokoliv vážnějšího, mě budila ze spaní.

Naštěstí občas dbá mých rad, takže po sdělení negativního výsledku začal brát předepsaná antibiotika, i když původně nechtěl, protože toužil detailně sledovat, jak se tělo samo vypořádá s infekcí.

Občas si říkám, že bych mohl napsat nějaký zákulisní blábol o tom, jaké strasti s ním kolikrát zažívám a za jakých porodních bolestí se tenhle blog dere na svět.

😀