Dřevo 2026

Mít v současném turbulentním a povrchně změkčilém světě něco pevného. Něco, co dává chlapovi smysl. Kde není žádné místo pro povrchní kecy plné přetvářky a falešných pozlátek.

Zapsáno: 4. 3. 2026

Jedna z nejupřímnějších, nejpřímočařejších, tradičních a krásných činností, které si užívám. Občas mám chuť pozvat si někoho z městských kavárenských povalečů, kterého trápí zbytečnosti, neujasněné idenity a další civilizační choroby pramenící z faktu, že mnozí odvykli fyzické práci. Pak si ale sobecky uvědomím, že by to bylo házení perel sviním, neboť podobnou činnost mohou vykonávat pouze opravdoví muži. Není tu místo pro přetvářku, faleš, ani pózu.

Letos mi přivezli rovný dub, v kterém bylo zamícháno spíše kosmeticky několik klád křivého jasanu. Dvě fůry se mi před domem objevily v okamžiku, kdy jsem šel sportovat. Vyběhnete a když se vrátíte, srdce vám plesá nad tím pohledem.

Věrný druh Pajda, který se do práce hned další den pustil sám a bez mojí asistence (musím vozit vlaky), kousnul do hromady s takovou vervou, až mě to vyděsilo. Říkal jsem si, tvl, na mě se snad nedostane. Naštěstí pár dnů pršelo a na dřevo o volnu mi vyšlo krásné počasí.

Kdo tuto činnost neznáte, nemůžete pochopit, jaká krása je vzít silnou pilku s novým ostrým řetězem, užívat si odpadávající koláče a nemilosrdně a naprosto přesně sázet rány sekerou do špalku. Je nutno si vše dobře vyměřovat, mít odhad, kam úder poslat, pak vše odvážet, rovnat a při tom všem ještě vyprávět a diskutovat.

Hosté

Pocestní, kteří se u této činnosti zastavují, se rekrutují z řad lidí blízkých mému srdci. Pak je nutno pilu vypnout, přerušit práci a probírat s nimi zásadní a stěžejní témata. Pajda, který za roky, kdy mi se dřevem pomáhá, dospěl v mladého muže. S potěšením konstatuji, že možná i díky spolupráci se mnou a jeho otcem jsou jeho glosy více než přínosné.

Za zády nám zabrzdila oranžová dodávka bývalého hostinského, který se díky služebnímu povozu od zaměstnavatele věnuje brigádně rozvozu letáků jednoho marketového řetězce. A debata začíná.

“To je pěkný dříví,” povídá hostinský. “Kolik to stálo?”

“Hodinu strachu, ukradnul jsem to u cesty. Doufám, že v tom ty kun*y nemaj nějaký airtag lokalizátory!” povídám.

“Chceš taky přivízt?” ptá se Pajda. “Jsou tam k čórnutí možná tak ještě dvě fůry. Necháme ti to za desítku konťák i s dopravou.”

“Až vás zavřou, protože to musím nahlásit, odvezu si to vodsuď už poštípaný,” kontruje hostinský.

“Než jsi přijel, říkal jsem Pajdoj a vzpomínal, jak jsem u tebe seděl před hospodou. Jak jsem tam trunčil s holkama. Hnízdily na lavičce vedle sebe všechny tři, bylo jim 21, 18 a 15. Tys donesl drinky, zamyšleně jsi na tu čistou a nevinnou nádheru hleděl a vyřkl jsi tehdy zásadní větu: Holky, váš fotr by si měl nechat pozlatit čur*ka! To je fakt nádhera, jedna jak druhá, tak třetí, jste doopravdy jak obrázek.”

Hostinský na tuto příhodu dávno zapomněl a vyprskl v reakci smíchy.

“No jo, ony byly fakt moc pěkný, člověče,” povzdechl nakonec.

Na malou chvilku se všichni potichu zamyslíme nad během věcí a nemilosrdném stárnutí žen. A já pokračuji…

“Tenkrát se tím prej pochlubily i doma. V neděli, u slavnostního oběda. Jejich táta prej byl velmi potěšenej významným oceněním jeho umu. Zvlášť od tebe, kterej si nikdy neplejtval zbytečně chválou. Ale jejich máma prej byla tehdá strašně rozčilená. Těžko říct proč. Možná jí bylo smutno a líto, že jsi její podíl na libovém výsledku vůbec nezmínil…..”

Pajda, který doteď mlčky poslouchal, přispěl s doplněním:

“Ono by znělo asi divně, kdybys holkám řekl, že by si jejich máma měla nechat pozlatit p*ču. To už by mohlo bejt vímáno jako trochu vulgární.”

Smějeme se, až nám tečou slzy. Následují další historky, které už tu publikovat pro jistotu nebudu.

Outlocit

Dodávká odjíždí. Řežeme, štípeme. Z práce přijíždí choť. Vypadá utrápeně a unaveně, slzy na krajíčku. Vyslechu její hoře, bol a jsem jí malou chvilku oporou.

Jdu vzít zas sekyrku do ruky. Pajda si všimnul, že se paní učitelka nebaví jako my a otáže se na příčinu jejích chmur. Podávám mu zkrácenou verzi. Hlavní gro problému svým pohledem mužského a zcela přímého přístupu absolutně nechápe. On se živí manuálně, obsluhou strojů, neuvěřitelně šikovnýma silnýma pracovitýma rukama, které všichni líní lidé potřebují a touží po nich. Nadbíhají mu, může si vybírat a kdo mu nesedne, toho slušně, ale nemilosrdně odmítne.

“V životě by mě nenapadlo se trápit kvůli práci. Proč bych měl, tvl?” kroutí hlavou. “Proč bych měl řešit za někoho línýho a neschopnýho jeho ho*na, tvl, omlouvat z*rdy? Leda nas*at! Jak padne, už dumám, co a jak budem dělat doma, tam teprve začíná opravdovej teror, páč tam se láme chleba a začíná teprve přísnost.”

Smějeme se oba, neboť přijíždí muj bratr a Pajdův otec. 😀 Zasmušile nás pozoruje a povídá:

“Moc jste toho teda od rána neudělali!” zní první motivační pochvala. Zvolna přejde k několika třímetrovým dubovým špalkům, které vyhodnotí a udělí příkaz. “Tuhle, tuhle a tadyctu vespod mi nechte, ty jsou pěkný. Dejte je někam na stranu, vezmu si je.”

Poté dojde ke srovnané hranici. “Kdo tohle rovnal? Dyť je to křivý, vole, to spadne, to to nevidíte?”

Rovnal jsem já a zkouším namítat. “Nene, je to ok, musíš se dívat ne podýlně, ale z čela, tam to pak není vidět!”

“Nese* mě,” odtuší chladně, “a přerovnej to. A udělejte na konci sloupek, proti svahu, aby to drželo!”

Po tomto láskyplném a překvapivě poklidném ocenění mojí práce se mu vyznám z obav, zda se stále počítá s účastí jeho i Pajdy na delších zemních úpravách kolem manželčina nového domu, kteréžto se budou odehrávat zcela bez finančního plnění, neb už nemáme ani korunu. Následující debata se točí kolem itineráře a posloupnosti prováděných prací, aby bylo okolí stavby v dokonalé harmonii a vyrostlo do krásy. Protože se vše ladí s dalším dílem, na kterém oba dělají (o něm až jindy), zakončení debaty se nese v propojení a návaznosti staveb.

Bratr odjíždí a Pajda povídá:

“Až to doděláme, vezmi paní učitelku a až se vrátíte z procházky, dojdi se podívat, co na rybník udělal. Má to zatím doma. Strčený pod pergolou.”

Končíme, převléknu se z monterek do čistého. Svítí slunce a vyrážíme s chotí ven. Držím ji za ruku a jako vrba nasávám její hoře. Dělá mi problém nereagovat. Zapomínám, že se neočekává moje nemilosrdné řešení. Nedokázal bych být učitelem. Zkusit na mě někdo něco podobného, roztrhnul bych ho od pr*ele k lopatkám, přísahám při bohu a všem, co je mi svaté.

Dojdeme k domu na oslavy, kde je pod pergolou výsledek bratrovy práce. Stůl vážící přes sto kilo. Vše je uděláno ve stejném duchu jako molo, kde bude dílo posléze umístěno. Sahám si na dřevo, cítím z něj poctivost, solidnost a schopnost vzdorovat času. Brácha povídá, že až půjde unavenej poutník okolo, aby mohl na hrázi posvačit.

Sedím s manželkou na dubu, dívám se do únorového slunce a přemýšlím nad faktem, že věci, na kterých mi skutečně záleží, mám ve svém životě velmi blízko a na dosah. Dávají mi sílu. Jsou naprosto super!