Včera jsem po několikadenním volnu nastoupil do práce s určitým napětím. Totiž jak bude u nás fungovat vládou nařízené covid testování. Byl jsem příjemně překvapen, protože nenastalo žádné drama. U okýnka jsem si vyzvednul respirátory a antigenní testovací sadu.
V minulém článku admin otevřeně zpochyňoval mé rozhodnutí pořídit si domů trenažér. Předpokládá, že na něm budu cvičit s četností, jež bude podobná psaní článků na blog.
Další týden je za námi a zdá se, že pesimismus a zmar po prodělané nemoci pomalu ustupuje. Stýskal jsem si, že se nemohu dostat do obvyklé pohody. Nejsem zvyklej fňukat a protivil jsem se tím kníkavým brekotem sám sobě.
Bylo tedy nutno hledat řešení a rozptýlení i jinde než ve smutných novinových článcích, které přinášejí spíš jen frustraci a zlost. Mám za to, že už jen poslední naivní snílci spoléhají s vyřešením Covid problému na hochy ve vedení.
Běhat nemůžu, rekonvalescence po kovidu se vleče. Nejsem úplně fit, bolí mě klenba nohy. Navíc brutálně nevyspalej, ihned po sobě odjeté tři neoblíbené směny. Jsem strašně podrážděnej, zamračenej a skoro každej mě něčím se*e.
Občas se v textu či videu objeví zmínka o zastávkách, které mohu projet bez zastavení, pokud jsou splněny určité náležitosti a podmínky. Protože jsem na nich zažil pestré zajímavosti, byla by škoda o nich něco nezapsat.
V sobotu jsem měl směnu, která začíná večerní jízdou z Hradce Králové do Pardubic a zpátky. Pokračuje celou noc na myčce a ráno ještě vezu první vlak do Pardubic. Byla to poslední směna grafikonu 2020, protože od neděle platí nový jízdní řád.
