Celý svůj život žiju na vesnici. Miluju to tady. Nedokážu si představit se odsud odstěhovat. Uvažoval jsem nad tím, jak je možné, že je mi tu tak dobře. Kromě genia loci a strategické polohy blízko kolejí mají nezanedbatelný podíl na mé spokojenosti rodinné a klučičí přátelství. Bydlí tady taktéž oba bráchové, jejichž domy jsou zhruba 200 metrů ode mě. K tomu hodně kamarádů a přátel.
Vezla dcerku na gymnastiku, měla hodinku čas, tak tradá na nákup. Na place předjížděla pána s paní, oba kolem 50 let věku. Byli zrovna u jogurtů, pán tlačil vozejk a ženská se ho – nepříjemným, skřípavým hlasem, asi jako když škrábeš diamantem sklo – ptala:
“Tak mi řekni, co si dáš dneska k večeři!”
Kamarádovi se minulý týden narodil syn, takže je nutné – v duchu dobrých mravů a tradice – takhle důležitou událost pořádně oslavit.
Na vsi máme noblesní, nově zrekonstruovaný prostor hasičárny. Zde se podobné veselice odehrávají již od mých jinošských let. Absolvoval jsem tu desítky oslav, všemožných Silvestrů, výročí, svateb, a zažil mnoho štěstí a radosti. Je ovšem pravdou, že se dřívější bujaré jízdy není mění na poklidné sezení a povídání, protože druhý den je nutno fungovat a kmitat kolem dětí. Nelze se už léčit dva dny z kocoviny.
Normálně by mě vůbec nenapadlo trávit volnou sobotu opět u kolejí. Malej Péťa má ale vlaky moc rád, určitě mnohem radši než já. Co bych byl za fotra, kdybych mu neudělal radost. Takže jedem na výlet.
V pátek jsem byl na oslavě. Mám štěstí v tom, že je kolem mě neuvěřitelné množství kamarádů a přátel. Netuším proč, ale tyhle klučičí vazby jsou pevné a neměnné už od dětství.
Mám za sebou první větší honičku na silnici. Golf vs Audi.
