Včera jsem odpoledne jezdil za deště a nějak mi začalo docházet, že je tady opět podzim. Tohle období je často pro strojvůdovské ježdění nepříjemné. Začne padat listí a koleje se mnohde mění v nečekané kluziště.
Obecně všechno ježdění je super. Až do chvíle, než si smekání člověk sám zažije.
V pátek jsem byl na oslavě. Mám štěstí v tom, že je kolem mě neuvěřitelné množství kamarádů a přátel. Netuším proč, ale tyhle klučičí vazby jsou pevné a neměnné už od dětství.
Úsek trati, který dnes představím, není na první pohled ničím zvláštní. Stoupání a oblouk. Když jsem ho jel poprvé, vůbec jsem si nevšimnul, jak dlouho člověk v takovém oblouku jede. A tím je právě výjmečný!
Je to druhý největší oblouk na jednokolejné trati v České republice!
Třeba se hned budete ptát, kde je ten první. A já zcela upřímně odpovím, že nevím. Je totiž možné, že oblouk ve videu není ani druhej. Jsem si ten žebříček vymyslel, abych povídání k videu nepatrně natáhnul. Odpustíte mi to, že jo? 😀
Posuďte oblouk délku sami, jedu tam rychlostí 75 km/h.
S železnou pravidelností je pořádána akce Den železnice. Obvykle se koná jeden “hlavní” den a také i regionální varianty. Letos je primární lokalitou Rakovník, časově 21.-22. 9., od 10 hodin.
K vidění bývají samozřejmě mašinky, vláčky, historické kousky, zajímavosti či rarity, a na spoustu techniky si můžete sáhnout. Nechybí doprovodný program, výklad, zábava pro prcky, noční show – zkrátka bezvadně strávený den. Zvlášť pro někoho, kdo hoví železniční technice.
Píšu o tom proto, že se chystám vydat do České Třebové, kde se regionální DŽ koná zítra, tj. v sobotu, 14. září. A těším se, takže je škoda se nepodělit!
Více najdete na www.denzeleznice.cz, popř. na FB stránce akce.
P.S. – Pokud bude zájem, můžeme příští rok uspořádat setkání – rozdám pár autogramů a můžeme si udělat selfíčko. 😀
P.P.S. – Sranda! 🙂
Před čtením článku si prosím projděte toto prohlášení. Jen pro jistotu. 🙂
Na téhle trati jsem začínal. Jednu z prvních cest pasivního zácviku jsem jel s tenkrát asi padesátiletým – zkušeným – kolegou a seděl vedle něj na bočním sedátku. Obdivoval jsem, jak mazácky ovládá mašinku, zpaměti sahá na ovládací prvky, plynule brzdí bez škubání a s odhadem na milimetr přesně zastavuje podle potřeby, všechno klidné, úsporné pohyby.
Hltal jsem nejen krajinu. Sledoval jsem mimoděk také jeho obličej, který vyjadřoval spokojenost a radost. Zcela nehranou, prostě se bavil samotnou jízdou.