Vezla dcerku na gymnastiku, měla hodinku čas, tak tradá na nákup. Na place předjížděla pána s paní, oba kolem 50 let věku. Byli zrovna u jogurtů, pán tlačil vozejk a ženská se ho – nepříjemným, skřípavým hlasem, asi jako když škrábeš diamantem sklo – ptala:
“Tak mi řekni, co si dáš dneska k večeři!”
Kamarádovi se minulý týden narodil syn, takže je nutné – v duchu dobrých mravů a tradice – takhle důležitou událost pořádně oslavit.
Na vsi máme noblesní, nově zrekonstruovaný prostor hasičárny. Zde se podobné veselice odehrávají již od mých jinošských let. Absolvoval jsem tu desítky oslav, všemožných Silvestrů, výročí, svateb, a zažil mnoho štěstí a radosti. Je ovšem pravdou, že se dřívější bujaré jízdy není mění na poklidné sezení a povídání, protože druhý den je nutno fungovat a kmitat kolem dětí. Nelze se už léčit dva dny z kocoviny.
Za dlouhé roky u dráhy jsem mnohokrát zaznamenal postesknutí na “lidi z kanclu”. Jednalo se většinou o systémové nastavení či opatření, kdy “dělník” nezvládne docenit genialitu určitého nařízení nebo úkonu. Chtěl bych se tady těch obviněných netáhel z kanceláří zastat.
Proč? Protože chci, můžu, a nikdo mě nenutí.
U již vydaného článku o výhybně Cejřov není zachycena úplně celá posloupnost samotného křižování. Admin taky jednou udělal chybu a střihnul záznam před návěstidlem, čehož si nejeden pozorný divák všimnul. Ha! 😀