Bouda

B

Nemám vůbec čas psát. Chvilku na tenhle text jsem utrhnul na úkor učení k přezkouškám, které mě čekají za necelý měsíc. Jestli nám je teda plukovník nezakáže.

Ve hvězdách je i výcvik na strojvůdcovském trenažéru, na který jsem byl objednaný začátkem listopadu a kam se těším, protože mi předchozí termíny vyžrala korona.

Navíc, s ohledem na to, že je manželka i děti doma, u nás probíhá trojnásobná distanční výuka a jedou tři kompy online. Tady bych se na moment zastavil, protože bych rád ozřejmil některým nevěřícím jantarům, že učitelé momentálně sice neučí ve škole, ale touhle zajebanou dálkovou výukou stráví přibližně trojnásobek času. Hlavně díky rozdělení třídy na skupiny, protože je nemožné dělat konferenci s 28 děcky najednou. Navíc je nutno chystat materiály, opravovat úkoly a hlavně neustále řešit příchozí telefonáty od rodičů, kteří chtějí vědět tu tohle, pak tamto, vše ideálně v osum večer. A taky o víkendu. Do toho je potřeba překonat složitost situace, technické věci kolem připojení, nevyhovující program a podobné strasti. Pokud k tomu máte dvě vlastní děti na prvním stupni a ty se též souběžně učí online a řeší úkoly, je zřejmé, že představa pohodlného učitelského života je zcela mylná.

Do toho jsem neuvěřitelně mrzutej, páč nemůžu do vody. A k tomu je v práci ta výluka v Pardubicích… Práce postupují, aktuálně jsou vytrhané průjezdné rychlíkové koleje 1 a 2, vybourané nástupiště 3 a 4.

A k tomu všemu je zbouraná bouda.

Chodil a jezdil jsem kolem ní víc než dvacet let. Má v mém (nejen) srdci zvláštní místo. Jednalo se o malý zděný objekt na prodlužném 1a nástupišti ve směru na Prahu. Původně v ní sídlili výpravčí, ale protože se časem přemístili do komfortnějšího a většího prostoru na 3. nástupišti, nevyužívané stanoviště obsadili provozní vozoví elektrikáři. Ti boudu využívali jako svou základnu.

Profese vozového elektrikáře má u ČD dlouhou tradici a protože jsem ji sám vykonával, mohu v krátkosti osvětlit její zásadní význam.

Osobní vůz je vcelku složité zařízení, vybavené velkým množstvím elektrických a elektronických součástek, které díky masivnímu a robustnímu provedení fungují v zásadě spolehlivě, přesto se jim občasné poruchy nevyhnou. Čím je vagón (vůz) novější, tím složitější a komplikovanější elektriku obsahuje. Namátkou topení, klimatizaci, osvětlení, toaletu, dveře (otevírání, blokování), informační systém, wifi, baterie a mnohé další komponenty, umně skryté před zraky cestujících.

Protože vyřazovat vůz kvůli často banální opravě není nic snadného (zpoždění, nutnost posunovat), vozový elektrikář v provozu při závadě dokáže bleskově diagnostikovat problém, v mnoha případech ho sám odstranit, takže vlak může prakticky bez zdržení nebo jen s mírným zpožděním pokračovat dál, aby se fíra mohl snažit sekeru eliminovat.

Pokud je oprava složitější, vůz se v konečné stanici vozmistrem označí (polepí) a vyřadí z vlaku. Posun ho přešibuje do velké opravárenské haly na dílnu, kde vyškolení specialisti mají více času na důkladnou opravu. Místo porouchaného vozu se na vlak umístí nový a vyzkoušený záložní vůz, aby kompletní souprava mohla zase frčet a rozdávat cestujícím radost.

První kontakt s elektrikařinou jsem před více než 20 lety získal na dílně, kde jsem si osvojil díky vedení od starších kolegů schopnost opravovat typické závady pro jednotlivé řady vozů. Vzpomínám na tyhle veterány s úctou. Možná mám tu profesi i v krvi, protože ji kdysi vykonával můj děda, táta a navíc ji jako nositel tradice stále vykonává bratr, zatímco já jsem postupem času zbaběle utekl z elektrikařiny k vozmistrům a potom ke strojvedoucím.

Na začátku mé elektrikářské kariéry jsem dostal nabídku přejít z dílny, kde se pracovalo od pondělí do pátku (6:00-14:30) přímo k vozovým elektrikářům do provozu. S turnusovým rozpisem směn.

Do smrti smrťoucí nezapomená na režim denní/noční, tři dny doma, denní/noční, tři dny doma a tak stále dokola. Žádné přerušení směny, žádná pracovní pohotovost.

Provozní elektrikář úzce spolupracoval s výpravčím panelistou, vozmistrem, posunovači a navzájem si operativně nebo plánovaně pomáhali řešit situace, které provoz ve vlakotvorné stanici Pardubice přinášel.

Na příjezdu něco netopilo, nesvítilo, od Prahy byl nahlášený zkrat na rychlíku, předtápěly a temperovaly se soupravy pro ranní vlaky. Bylo nutno nabíjet dlouho odstavené vagóny, dolévat v nich destilku do baterií, vyměňovat vzduchové filtry a skutečně desítky dalších drobných úkonů, které pestře vyplňovaly průběh směny.

Tehdy jsem prvně poznal provozní kolegy, elektrikářské matadory, kteří mi jednoho dne předali klíč od boudy. Rozhodně tohle stavení nebyl žádný architektonický skvost, spíše naopak. Malá omšelá krabice se dvěma okny. Uvnitř na první pohled nic zajímavého – několik skříněk, pracovní stůl, police s náhradními díly. Neznalému na něm nepřišlo nic magického.

zdroj: K-report

Ovšem celá scéna se dokázala bleskurychle přeměnit na místo poskytující odpočinek a oázu nekonečného klidu a pohody. Pravda, bylo nutno slevit ze zhýčkanosti a trošku ztvrdnout, nicméně výsledek stál za to.

Ve skřínce měl každý z nás smotaný změkčující molitan, karimatku a několik polštářků, kteréžto po rozbalení dokázaly povýšit stůl v nadýchané lůžko, které samovolně zvalo k občerstvujícímu ulehnutí. Přímo pod stolem byla nainstalovaná 3 kW topnice z vozu řady Bc, která po spuštění dokázala prohřát prkna stolu na teplotu 45 stupňů. Protože měla bouda jen slabé zdi a okny táhnul průvan, byla fikaně další 3 kW topnice položena na zámkové dlažbě vedle dveří jako tepelná clona. Prostor, který se elektrikou vyhříval, byl asi 4x3x2,5 metru.

Bojácnější kolegové se obávali, že bouda shoří, protože i za nejtužších mrazů (a že kolikrát úřadovaly fakt zimy!) byl kolem boudy odtátý sníh i led v okruhu nejméně čtyř metrů všemi směry.

Častokrát jsem se v noci vzbudil žízní a po svlažení hrdla poslouchal uklidňující praskot prohřátých okenic a smál se faktu, že ani dvacetistupňový mráz nemůže soupeřit s bohatě dimenzovaným a spolehlivým topením.

Situace se samozřejmě otočila v létě, kdy slunce prakticky celý den ohřívalo prostor boudy, což ve spojení s rozpáleným asfaltem perónu vytvořilo hradbu akumulovaného tepla, jež bylo nesnesitelné.

Spát v noci s otevřenýma dveřma a oknem v průvanu bylo nebezpečné. Nehledě na to, že se po nástupišti pohybovali cestující, bezďáci a ochmelkové, kteří měli často nutkání nahlédnout do tajemného prostoru, jim běžně nepřístupnému. Ale i tohle vyřešil kolega, který vymyslel revoluční vychytávku. Umístil na kliku dveří natažený drát a v okamžiku, kdy se nořil do Orfeovy náruče, pouze zatažením za něj dveře uzavřel. Z “postele” na dveře nešlo dosáhnout.

Jednu noční jsem zažil nemilé vzbuzení hlasy, které se pár centimetrů od mé hlavy za oknem dohadovaly, že není možné, aby byl někdo uvnitř. Brutálně rozespalý chvilku poslouchám a pak říkám:

“No to teda není pravda, já jsem tady!”

Za oknem se v tu chvíli ozvalo:

“Policie! Jménem zákona okamžitě otevřete dveře a vyjděte s rukama nad hlavou!”

Pouze v trenýrkách jsem s ospalky v očích a v pantoflích vylezl ve 2:30 ráno před boudu, aby na mě miřila hlaveň čezety.

“Co tady děláte?” ptal se policajt nevěřícně.

“Co bych dělal, mám noční. A co tady děláte vy?”

“Nás sem poslalo operační, alarm hlásí narušení objektu.”

“Tady není žádný alarm,” nevěřil jsem vlastním uším, “tohle je naše bouda!”

Vysvětlilo se, že díky větru se spustil alarm v nedaleké trafostanici a nepoučení příslušníci, nevěda kde začít, hledali narušitele na nesprávném místě. 🙂

Z boudy mám ale i milostné dobrodružství.

Ve 23 hodin přijížděl od Liberce poslední rychlík, který jsem na konečné technické prohlídce shledal bez závad, nachystal jsem si na ráno soupravu na předtápění, došel si nabrat z baru u vozmistrů sodovku a mašíroval k boudě si lehnout. Nádražní hala zavřená, liduprázdno, zima a já se těšil, kterak si nahřeju záda na prknech. Lůžko bylo již od večera nachystané a díky čilému ruchu jsem cítil zásadní únavu.

Asi v polovině cesty jsem objevil plačící cestující, které ujel díky zpoždění od Brna poslední přípoj na Liberec. Neměla už žádné peníze, sama v cizím městě. Rozhodla se tedy, že přečká noc v hale a ráno prvních rychlíkem dokončí cestu. Netušila, že před půlnocí se hala nádraží uzavře a bude vykopnuta na mráz.

Zželelo se mi té nebožačky a protože jsem byl v těch letech napěchovaný testosteronem, lišácky jsem kalkuloval, že by můj dobrý skutek mohla odměnit vděkem a trochou přítulnosti, protože byla vcelku atraktivní. Jako rytíř z filmu Pretty woman jsem jí nabídnul možnost přespat na boudě, což vděčně přijala.

Cestou jsem dumal, jak se oba – při všech těch divokých polohách – na úzké a cca 70 cm široké lůžko vejdeme.

Děvče se ovšem podobnými úvahami vůbec netrápilo. V montérkách, vietnamské Adidas čepici a vatovaným kabátě jsem jí očividně nepřipadal dostatečně hoden koitu, takže mi dala jasně najevo, že zcela určitě nic nebude.

Abych neztratil tvář, vše jsem naoko akceptoval, nicméně po zabouchnutí dveří před nosem moje sebevědomí neodolatelného svůdce utrpělo zásadní trhlinu. Dále vyvstala realističtější otázka – kam složím hlavu?

Vyhledal jsem tedy vagón Bymee, který se mohl díky centrálnímu zdroji energie předtápět celou noc, ulehl na čtyřsedačku napříč, pod hlavu položenou koženou brašnu změkčil vaťákem a usínal s kyselým pocitem úvah nad neuvěřitelným nevděkem té dívčiny, jehož jsem byl svědkem. To jsem ještě netušil, že to nebude naposled.

Ráno, značně rozmrzelý po bídném odpočinku, jsem se z utrpěného studu bál k boudě přiblížit a šel se tam podívat až 10 minut po odjezdu rychlíku. Nevím, co jsem přesně čekal, že najdu. Ale ani po sobě neustlala!

Po nějakém čase jsme si jako elektrikáři sami pronajali důstojnější prostor na tzv. orlím hnízdě a bouda zůstala opuštěná, byť jsem od ní klíče měl dodnes.

Když jsem mašinkou projížděl na konci září 2020 okolo a viděl, jak demolice pokročila a bouda mizí, bylo mi nějak divně a smutno. Zvláštní, jak mi zdánlivě obyčejné místo může takhle přirůst k srdci…

zdroj: K-report

zdroj: K-report

Poděkování: Fotky jsem si s dovolením autora stáhnul z diskuzního serveru K-report.

Komentáře: 8

  • A kdyby jsi viděl jak vozili cihly a suť z ty boudy….. Měli čtyřkolku a za ní přívěsný vozík.

  • Chudák bouda..😢..a moc děkuji, že to konečně někdo napsal o učitelích, děkuji za zastání se jich.

  • Vážne nechápem, prečo keď má niekto fixnú pracovnú dobu 8 hodín denne od pondelka do piatku, tak musí začínať o 6:00 ráno. Načo je to dobré??? To fakt nie je možné začať o siedmej alebo o ôsmej ráno? Človek, ktorý musí do práce cestovať a nemá auto, musí vstávať okolo 4:00. Děs běs. Takáto mentalita už zrejme prežíva len v štátnych firmách…

    • Dobré to je v tom, že máš ve dvě padla a ještě kus dne před s sebou.
      Já zase nechápu Pražáky, co se přičmrndají do práce v devět a hnijí tam tudíž minimálně do pěti…
      Celý den na nic, protože dom přijedeš v šest večer
      A mimochodem, v osm se začíná možná v kancelářích, ve výrobě se na šestou ranní chodí už od průmyslové revoluce. A to i v soukromých zahraničních firmach (Pár jsem jich zažil).
      Teď dělám na dráze dvanáctky od pěti do sedmnácti, vstávám o půl čtvrté
      Na brzké vstávání si zvyknete a do brzké ráno, kdy všichni ještě spí má něco do sebe…

      • Ono je to samozrejme individuálne, ja si radšej idem zašportovať alebo vybavovať niečo na úradoch ráno pred prácou, a večer už rovno domov. 🙂 Začínať o 9 je zase opačný extrém, je to nevhodné ak má človek deti, preto som navrhol začať o 7 alebo 8 ráno, to je podľa mňa vhodný kompromis.

        A že sa vo výrobe začína všade o 6:00? To by som chápal tam, kde sa pracuje na 3 smeny. Vtedy je to jasné. Ale ak sa pracuje len na jednu smenu, tak to vážne nechápem. Navyše Hopa tu dávnejšie spomínal, že o 6:00 do 14:00 pracuje aj ich mzdová účtovníčka, čo nie je žiadna výroba, je to kancel. Ale štátny podnik. 🙂

        • Já si nedovedu představit jít něco vyřizovat s tím, že jdu třeba na 9 do práce, budu nasranej a nervózní, že se něco po… a já to nestihnu. Ano dojíždím. Když jsem brigádničil na směny, nejhorší byla odpolední, protože dokázala rozjebat celej den. I když ještě děti nemám, tak mi vyhovuje jít brzo ráno do práce a mít celý odpoledne pro sebe, na běžky, kolo, práce okolo domu … A večer na to pivo, akorát když ráno vstávám, tak musím nejpozději ve 22 do postele 🙂

      • Inak od Priemyselnej revolúcie sa stala jedna významná zmena, a tou je vynález elektrického osvetlenia. Kým si ľudia svietili večer len sviečkami, tak logicky išli skoro spať a na svitaní vstávali. Lenže dnes chce byť veľa ľudí aktívnych práve dlho večer. Kto nemá malé deti, načo by mu bolo dobré byť o tretej doma z práce? O tretej popoludní nikto spať nepôjde (aby dospal ranné vstávanie o 3:30) , lebo by zase večer nemohol zaspať. Ani na pivo s kamošmi sa nedá ísť, to až večer. Preto si väčšina ľudí, ktorí majú na výber, radšej ráno pospí (alebo ide športovať) a z práce radšej dorazia domov až večer.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt