Stejně je to zajímavá práce, tohlecto strojvůdcování…
Zapsáno: 14. 3. 2026
Na nádraží si člověk zvykne. I na pohyb v kolejích, návěstidla, peróny a podchody. Na co si podle mě nemůže nikdo zvyknout, je ovšem vstávání ve 2:20 jeden den, další pak v 2:28 a třetí ve 2:30. Sedne za tmy do auta, zakroutí hlavou v úvaze, že to prostě, ať si kdo chce co chce říká, není normální a vyrazí do města ke kolejím. Protože má v krvi disciplínu a odpovědnost. Chápe velmi dobře svou povinnost a vědomí, že je na něj za všech okolností naprostý spoleh, nedovoluje žádnou odchylku nebo rebelii.
1
Nachystám si Pantera. Je 3:45 a mám jet do České Třebové. Poodemykám si zamčenou jednotku, ještě jednou ji v rámci zbývajícího času obejdu a posvítím z nudy do míst, kam běžně nekoukám.
Vyrazíme a cítím, že prvotní vlna adrenalinu při poklidném průběhu jízdy polevuje a začíná na mě sedat únava. Zamžikám očima, protřu je, postavím se, zacvičím si a ve stanici koukám z okna, ačkoli vlakvedoucí mávající baterkou s návěstí souhlasu vidím velmi dobře i na kameře.
Do Třebové se těším, mám po obratu 29 minut pauzu, paráda! Odjezd až v 5:59.
Rychle přejdu, udělám všechny kroky a nastavím oba telefony na budík v 5:55. Mám dvacet tři minut k dobru – můžu nechat spadnout víčka a smím se občerstvit. Okamžitě usínám.
Zničehonic slyším, jak někdo odemyká fabkovým klíčem a vstupuje mi do prostoru stanoviště. Jsem v křesle natažený lehce zešikma, hlavu mám spadlou na rameni a nechápavě otevírám oči. Když zaostřím proti světlu, co mě oslňuje z prostoru pro cestující, dochází mi, že bez pozvání vstoupila paní vlakvedoucí, která kouše do chleba a se zjevným zájmem mě pozoruje.
“Už se nám to krátí, za chvilku pojedeme!” zahajuje konverzaci. “Já si ještě teda sním chleba,” nezapomene mě informovat.
“Jo, já vím,” odpovím odevzdaně.
“Asi za deset minut půjdu ven,” otáčí se k odchodu, “teda až to sním. Teď už se vám skoro nevyplatí spát, to už nemá cenu…”
Polknu, narovnám si křeslo a čekám, až mi z dopravy rozsvítí návěstidlo na cestu. Ja na mě vždy a za všech okolností spoleh.
Ilustrační foto: Ryan Snaadt / Unsplash
2
Jiný den odpoledne. Dojedu do Kolína a loučím se s paní vlakvedoucí. Přijde vám někdo jinej, říká mi.
Mám 35 minut čas, pojedu do Pardubic a končím. Směna je dlouhá, docela únavná, zavřu tedy už směrem na Pardubice unavené oči. Nespím, jen relaxuju a umožňuju tělu, aby si před posledním vlakem vydechlo a nabralo energii.
Zaťukání na dveře, vzápetí se otevírají a v nich kolega vlakvedoucí.
“Střední věk!”
Nechápavě na něj koukám.
“No ptal jsem se Jany, co to dovezla, co je tu za fíru – starej, mladej. A ona po chvilce přemejšlení říká, že takovej napůl, asi střední věk.”
Smějeme se oba, říkám si v duchu, že dobrý. Furt lepší, než kdyby řekla třeba takovej starej, nevrlej p*čus, to si užiješ. Vyprávím kolegovi historku o přerušeném spaní. Rozesměje ho to a říká:
“To je jak u nás. Když usnu v křesle na šatně, kolega, který tam hlídá, na každýho, kdo jde dovnitř na útulek, zahuláká silným a značně znělým hlasem buďte hlavně potichu, nedělejte kravál, Petr tady spí! Já teda neslyšim nikoho jinýho, jen jeho.” 😀
3
Je hluboká noc, 0:40. Čekám na odjezd do výluky. Souprava je zatím prázdná, bez lidí. Vlakvedoucí nikde. Nespím, koukám zamyšleně do noci.
Zaštrachá za mnou zámek, otevřou se dveře a v nich bezdomovec.
“Vy ste tady, jo?” ptá se zaskočeně.
Přišel potichu, vůbec jsem nezaznamenal jeho přítomnost a vstup do Pantera.
“Ku*va, to si snad děláš pr*el, do p*či. Kdes vzal klíče, kdo ti dovolil vstup na stanoviště?” ptám se, spravedlivě rozhořčen, protože nechápu drzost, s jakou naprosto samozřejmě otevře něco, kam nemá mít nikdo nepovolaný přístup.
“Mám kličku po dědoj. On byl u dráhy taky jako fíra, teď je v důchodu. Chci se jen vohřát, venku je zima a z haly mě vyhnal sekuriťák.”
Nadechnu se, mohl bych… A co vlastně, k čemu by bylo, chovat se jako kokot? Bezdík nesmrdí…
“Sedni si tamhle do kouta, ani nepípni. Nebude po tobě žádnej bordel, odpadky, chcanky, prostě nic. Koukám na tebe kamerou!”
Zabouchnu dveře a jsem stále šokován. Nenechávám si nikdy věci na stanovišti bez dozoru. Vědomí, že jsem mohl přijít o batoh, průkazy, klíče od auta nebo peníze, mě děsí…
A pro dědu v důchodu, pokud to tu čte – poprosim vás, ty klíče si od vnuka zase vemte, díky!
Tyjo, klíče jsou úplně univerzální? Nemůže s tím pak borec rovnou odjet?
To zas úplně né. Stále je tam u dveří stanoviště FABka, ale pokud je to jen zabouchnuté, tak tu kouli odemkneš čtyřhranem (kličkou), která je umístěná nad tou fabkou (pod koulí). To samé dveře vlaku, je tam zámek, ale může být zamčená jen na kličku a tou to pak odemkne každý na dráze. Takže myšlenka dobrá, pokud ji nezíská někdo nepovolaný.
Najdou se i jednotky, který mají běžný typový klíč, který je k dostání do stokoruny, prostě koupíš klíč pro zádlab číslo X a můžeš odemykat různé dveře uvnitř jednotky i jednotku samotnou. Byly i lokomotivy, u kterých se sjednocovaly zámky v rámci řady.
Že by s tím odjel někdo mimo dráhu, je nepravděpodobné, ale není to nemožné. Může to natrénovat na simulátoru na PC :))). Ale skončí to průserem a vězením.
Jojo, na to jsem myslel. Před lety kdosi ukradl tuším v Brně šalinu a odjel s ní půl kola – a slyšel jsem snad jen legendu o borci, který tolikrát ukradl autobus a vozil lidi, až ho někde jako autobusáka zaměstnali:)
No, to je hustý.😬