Velký učitel

O moc déle už jsem si pondělní pojednání sepsat nemohl. Je neděle podvečer a já s trochou nucení, protože mě z nedostatku spánku všechno nehorázně se*e, sepisuji střípky dnů minulých, aby kronika strojvedoucího obsahovala vyvážený a nezkreslený obraz. Maluji si ho úplně sám a asi se nebude úplně každému líbit.

Furt v práci, brzké nástupy, noční, pozdní konce směn, výluky, přijímačky, nákupy, ježdění, stavba domu, sport, podpora, komunikace, platby. Sčítají se starosti, musím být stoprocentní a nesmím za žádných okolností chybovat. Potřeboval bych vypnout… Vyčerpává mě to, jsem vyšťavenej, vzteklej a málo empatickej. Uvědomuju si, že se chovám často příkře a nemilosrdně. A i v okamžicích, kdy to není naprosto nutné, i zle.

1

Je sobota odpoledne, slunečný a krásný den. Sedím na asfaltu před domem a přezouvám zimní papuče na autě. Těším se na tiché letňáky – komplety za komplety. Chlap má mít čisté nehty a boty. Auto má mít hezká a čistá kola. Pamětliv této poučky mám nachystanou vapku, štětce, kartáče, chemii s kyselým pH pro rozpuštění špíny. Baví mě údržba. Sedím na pojízdné židličce a mazlím disky do krásy. Z reproduktoru mi Snoop dog recituje o těžkém údělu svých bratrů, kteří v potu tváře sklízí na plantážích marihuhanu.

“Dobrý den, pane, co to děláte?” zazní mi za zády. Malá holčička, asi 10 let, je zaujata mojí činností natolik, že přeruší ježdění na koloběžce.

“Ahoj, co bys řekla?” odpovídám otázkou a věnuji se dál vymývání napečeného prachu z brzdových destiček.

Znám to děvčátko. Je urputně zvídavá a na první pohled nepochopitelně přitahovaná čímkoliv, co venku dělám. Není zdejší, občas ji sem rodiče odloží. Nemá to asi snadné – kombinace mentálního handicapu, spolu s lehkým postižením, jí do života naložila ku*evsky těžké břímě.

“Budu vám pomáhat, chcete?” nabízí se mi a bez vyzvání bere do ruky agresivní postřik se záměrem opakovat, co právě viděla.

“Ne, polož to, prosím tě. Je to jedovaté a pálí to. Ať se ti něco nestane, běž kousek dál,” zaháním ji do bezpečné vzdálenosti.

Nevydrží tam dlouho.

“Klidně vám to můžu stříkat, když budete chtít,” zvedá pistoli od Karchera a míří na již ošetřené a osušené disky a máčká osmibarovou rotační trysku.

“Ne, už to mám umytý! Nechci to stříkat, polož to, běž si někam jezdit, ať nejsi mokrá!” zvyšuji hlas se špatně potlačovaným hněvem, který ji asi překvapí.

Hodí pistoli do trávy, dívá se na mě s tichou výčitkou plnou smutku.

“Je dobré někomu pomáhat, není na tom přece nic špatného, když se tomu, kdo dělá těžkou práci, snažím pomoci, viďte, pane?”

Zarazím se a dojde mi, že se chovám jako naprostej č*rák, kterýho, ač má v životě úplně všechno, se*e malá nevinná mentolka, která za svůj stav doopravdy nemůže. Přichází má choť, nevidím ji, ale signál je jasný – hlas Snoop doga se o 80 % ztiší. Má představu, že ihned přeruším moje (v jejích očích) zhola zbytečné mytí a půjdu s ní na procházku, kde si budem vyprávět o škole a tím utužíme náš vztah.

Vím, že to s dětmi umí a proto říkám: “Dívej, tamhleto je paní učitelka. Můžeš si vzít koloběžku a jeď se s ní někam projet. Můžete si u toho povídat o učení, chodíš ráda do školy?”

“Moc ne, radši budu tady u vás. Budu se dívat, co děláte, to mě zajímá mnohem víc. Nebo víte co, pojedu se projet a zase se za vámi vrátím, chcete?” a vzápětí mizí.

“Nic mi neudělá větší radost,” mumlám si pro sebe a líčím manželce, která děvčátko samozřejmě zná, svoje úvahy a rozpaky.

O něco později, u samotného přezouvání auta, se už bedlivě hlídám. Vysvětluji děvčátku postup a snažím se trpělivě popisovat všechny kroky, ač jsou na první pohled zřejmé. Vydrží se mnou až do konce. Před zabouchnutím garáže mi na rozloučenou mává.

Moc času mi nezbývá. Rychlá sprcha, udělám si svačinu, stáhnu dětem a manželce třetí díl Avatara, chystá se popcorn, dětské šampaňské, cola, mandle v čokoládě, Diplomatico. Srazí se pohovka a gauč dohromady. Celá rodina si bude promítat. Já se bohužel nezúčastním, neb jedu do práce. Mám noční bez postele, přerušenou Choceň.

2

Sedám do auta, nástup. Střídám na Panteru kolegu, který mi vlak od Třebové dovezl, a pokračuju za 30 minut na Kolín. Nikde nikdo, vlakvedoucí ještě nepřišel. Nechávám otevřené dveře stanoviště, vyplňuji knihu předávky a studuju výluková SPO.

Pípne zvuková výstraha dveří, ty se otevřou a dovnitř vstupují dva mladíci. Vidím je periferně na kameře. Slyším přes celý prostor jejich výkřiky. “Tady, tady, záchod, otevři, zmáčkni to. Jo, běž, ne mně neotvírej, hahaha, co blbneš, zavři. Nezamykej, hahaha, bágl mi podrž, no teď se to zase vodevřelo, hahaha, já už nemůžu, se asi počůrám, haha.”

Otáčím se v křesle. Podobnou situaci jsem zažil mockrát. Kelímky s pitím, pytle z fastfoodu, rozjařenost, mládí, horečka sobotní noci.

“Je nějakej problém se záchodem, nebo co tam děláte? Proč s tím jebete sem a tam, neumíte si otevřít?” ptám se hlasitě a vztekle. Tón hlasu značící mou podrážděnodst a nasr*ní působí jako lék. Rázem je v oddíle naprostý klid.

“Ne, kamarád jen potřeboval na záchod,” odvětí mi chlapec ze sedačky. Půlkruh záchoda s jeho druhem se zavírá, aby umožnil vykonat zamýšlenou činnost.

Obracím se zpět. Podepisuju se do knížky a za zády se náhle ozve opatrný dotaz.

“Pane, mohli bysme se za vámi jít podívat?”

V první chvílí se zachovám nepříliš prozákaznicky. Nedokážu totiž zapomenout na chování, jehož jsem byl svědkem. Podezřívavě tuším nach*anou a nevychovanou mládež, která mě chce prudit.

“A proč, co byste tu jako viděli?” říkám tónem, který vyjadřuje hněv a jednoznačně odmítavě dává tušit, že nejsem přívětivý patron.

Kluky mé chování viditelně zaráží. Určitě neočekávali tak jednoznačně vyjádřené nepřátelství.

“No zajímalo nás, jak to tam u vás asi vypadá. Máme totiž moc rádi vlaky, víte?”

Konečně se podívám pořádně. Dívám se do hezkých, mladých a bezelstných tváří. Není v nich ani stopa po fetu, chlastu, povýšenosti nebo aroganci. Čtu v nich naopak nehraný zájem a přirozenou zvídavost.

“Jestli máte, kluci, rádi vlaky, tak to mě moc těší. Mám je taky moc rád, pojďte se podívat,” nadechnu se nakonec.

“Tyjo, docela hezký to tady máte. Takové prostorné. A na co je třeba tohle?” ukazuje první chlapec na vysílačku. Následuje smršť otázek. Byl jste někdy v Praze? Baví vás to? Musíte řadit jako u auta? Jedete do Kolína a co tam pak děláte? Jedete ještě potom někam? Jednou jsem jel a bylo zpoždění a pak se mi zdalo, že jel vlak brutálně rychle, kolik máte na tachometru? A můžete jet třeba 250 jako na dálnici? To je super, jak přidáváte plyn? Tak my už musíme, děkujeme a na shledanou.

Než zmizí v podchodu, zamávají mi a já jim píšťalou odpovím.

Dorazí vlakvedoucí, dojedu do Kolína, do Chocně. Lehnu si na hodinku, nachystám jednotku pro kolegu, vezmu si jiného Pantera. Jedu s ním první ranní do Kolína, za moment zpátky. Dozvím se, že Jirka Procházka padl v prvním kole. Odstavím Pantera na devatenáctou aktivně a vypínám ETCS. Jdu k autu, jedu domů a před usnutím píšu adminovi, že nevím, jestli něco stihnu sepsat.

Kdyby nic nevyšlo, prd se stane. Ono se těch posledních pár věrných nezblázní. Znají mě a možná z textu tuší, že to pokaždé není jako namíchat a sejmout karty.

Vstanu, sport. Jdu se ženou na procházku a říkám si v duchu, že by bylo dobré, kdybych si splnil své vlastní povinnosti. Jestli chcete, budu tomu říkat disciplína.