Po dovče

Pokaždé, když mi letní dovolená zmizí za zády, se nedokážu vynadivit, jak rychle mi ty volné dny utečou. Fascinující mi na nich přijde hlavně to, jak snadno a bez sebemenších problémů zapomenu na svou práci a dokážu se bez jakýchkoliv výčitek věnovat pouze rodině. To vše doplněné trestuhodným lenošením a zahálením. Abych tuhle nudnou monotónnost rozbil, věnuji se sportu, četbě a chutnému, ničím neošizenému jídlu.

Zapsáno: 15. 8. 2026

Mám v ten čas luxus uvažovat nad faktem, že žiji v nejkrásnější zemi na světě. Její nádherné, nekomercí a turismem neposkvrněné lokace si zaslouží úctu a obdiv. Je vlastně štěstí, že nemáme jedovatá a smrtelně nebezpečná zvířata, nemáme činné sopky, zemětřesení, drogové kartely, tsunami ani hurikány. Život nám otravují pouze nepodstatné a nepříliš zásadní kauzy celebrit, případně vym*daní a zkorumpovaní politici.

Mnohokrát jsem přemýšlel, jestli je moje přílišná otevřenost nebo úvahy, ve kterých bývám zmítán pochybnostmi nad svým konáním, ku prospěchu věci. V minulých týdnech jsme byli v Pardubicích svědky dalšího ujetí vlaku. To s sebou nese otázku, jak je něco takového vůbec možné. Relativně snadno, říkám si v duchu, neboť mám podobnou „akcičku“, byť s jinými aktéry, celkem třikrát za sebou.

1

Úplně poprvé jsem s paní vlakvedoucí, kolegyní Lenkou, ve svých fírovských začátcích nepočkal na její souhlas s odjezdem. Po zhruba dvou minutách stání jsem se s Reginou rozkodrcal k Rosicím. Když mi pak přišla říct, že chtěla starší paní vystupovat, ale zasekla se jí popka a my ji tím pádem převezli, krve by se ve mně nedořezal. Její um a komunikační schopnosti mě tehdy ochránily před potupou. Dokázala vše vysvětlit, omluvila se za mě a já si od té doby dávám nebetyčný pozor, abych úplně pokaždé viděl to téčko, které mi umožní zavřít dveře. Prostě to dobře dopadlo. Poučení, které jsem díky vlastnímu selhání získal, však bylo nade všechna pojednání z předpisů.

2

Podruhé to bylo ještě horší. Chyboval jsem asi před rokem. Dvojice panterů, na odjezdu z Prahy zpoždění, ranní špička. Každá z jednotek má svého průvodčího. Ve stanici Poříčany stojím na odjezdu na Stůj. Zazvoní vysílačka.

„Pane kolego v Poříčanech, zavírejte dveře, projíždí kolem vás žlutej. Za dvacet sekund tam budete mít barvu a potřebuji, abyste za to vzal, ať se trefíme na okýnko.“

Rychlík kolem mě proletěl. Pískám výzvu a v kameře vidím signál baterkou. Zavírám dveře, ETCS ukazuje, že můžeme vyrazit, a jedu… Asi dvacet sekund poté, co jsem se rozjel, volá paní vlakvedoucí, kterou jsem nechal na nástupišti. Neslyšela výzvu strojvedoucího a já jí ujel. Strašně moc mě to mrzelo. Chyboval jsem a prodloužil jí směnu, protože za námi přijela až o hodinu později. Nedokázal jsem pochopit, jak se mi to mohlo stát. Až do doby, než jsem si prohlédl záznam z kamery, který mi objasnil, kde jsem udělal tu nejzásadnější chybu. Kolega, který dával pohotovost k odjezdu kyvavým pohybem zleva doprava, nevypnul baterku. Ve chvíli, kdy ji spouštěl k pasu, mi její světelná stopa evokovala signál T, tedy souhlas k odjezdu. Kamera neoplývala takovým rozlišením, abych si uvědomil, na co se vlastně dívám. A já pod dojmem, že mám souhlas, okamžitě vyrazil. V hlavě mi navíc stále zněla slova výpravčího, že mám „za to vzít“. Jasně, moje chyba. Pojebaný kamery, zlatý liščí zrcátka.

Opětovné poučení. Když je tam dvojice vlakvedoucích, chci vidět oba dva. Pokud ne, stojím a volám, protože nemám všechno, co potřebuji.

3

Třetí událost mi umožnila být pouze pozorovatelem, ale i ta byla poučná. Tentokrát se na dvojici ešusů po dlouhém stání v Běchovicích dvojice vlakvedoucích nedomluvila a potřebné téčko jsem po minutě a půl stání dostal. Zavřu dveře, rozjedu se, telefon. Vzadu je prý pán o berlích, který chodí ultra pomalu a nestihl vystoupit. Připomínám, že jsem ve stanici stál opravdu dlouho. Velmi výrazně jsem překročil limit potřebný pro výstup a nástup cestujících. I tohle pochybení se nakonec podařilo napravit. Na další zastávce byl pán společně s ozbrojenou ostrahou vlaku bezpečně převeden do protijedoucí jednotky a dopraven na zastávku, kam původně směřoval.

Výše zmíněné, mou osobou zaznamenané případy zaváhání spojené s výstupem a nástupem osob možná na první pohled nemusí působit jako fatální. Přináší je provoz, spěch, chybná domluva, zkrácená doba pobytu ve stanici, kdy v jedné minutě přijíždím i odjíždím, stres, nezkušenost nebo přemíra snahy.

Já si z nich odnesl především poučení a připomenutí jednoho důležitého faktu. Je nutné být bez sebemenších pochybností přesvědčen. Nestačí si něco myslet. Musím to vědět. I za cenu, že to v nejasné a neprůkazné situaci holt nějaký čas potrvá.