Nanečisto

Konec prázdnin se blíží mílovými kroky, čímž se v naší rodině schyluje k mnoha zásadním milníkům.

Zapsáno: 22. 8. 2026

Jednak má paní nastupuje do nové práce, což s sebou ponese celkem pochopitelnou nervozitu. Velkou výzvou bude začátek školního roku i pro mého syna, který se bude středně vzdělávat v Kolíně, a protože se jedná o vzdálenou lokaci, bude tam přes týden pobývat na internátním ubytování. Jelikož toho vlakem mnoho nenajezdil, a sám už vůbec ne, bylo v rámci rodinné porady nadneseno, že se nanečisto pojede do Kolína a zpět. Cílem bylo bez stresu vyzkoušet, jak a co funguje, a předejít tak případným potížím.

Manželčin chybný předpoklad, založený na mylné vizi, že vlaky jezdí podle jízdního řádu, mě celkem zarazil. Měl jsem totiž za to, že občas poslouchá moje příležitostná postesknutí na spolehlivost spojů. Ovšem to, co při zkušební jízdě zažili, popravdě překvapilo i mě, a to bych řekl, že už jsem docela otrlý.

Troufnu si tvrdit, že doprava na koridoru v pátek 21. 8. narazila na své nové dno. Nebo vlastně ne. Tohle nebylo dno. Tohle bylo pod-dno. Kombinace výluky Přelouč-Pardubice s náhradní autobusovou dopravou, ranního „Padá trolej, něco si přej“ v Úvalech a jako pověstné třešničky na dortu také výpadku zabezpečovačky v úseku Přelouč způsobily, že se jejich původně banální otočka protáhla na šestihodinové martyrium.

Jelikož jsem měl tu čest být v práci, což mě pasovalo do role spoluviníka jejich výletu, byl jsem zhusta a opakovaně seznamován s nespokojeností, kterou mi prostřednictvím telefonátů vyjadřovali. Přiznám se, že některé věci byly opravdu trapné. Zmíním například nenapsání vlaku na Pragotronu, ujetí přípoje, neinformování o délce zpoždění nebo průvodčího schovaného před hněvem prostého lidu.

Všude

Ani já sám na tenhle pátek nebudu vzpomínat s láskou. Moje vozba se nedařila plynule a hladce, jak by se u tak skvělého pracovníka, kterým beze sporu jsem, očekávalo. Finální ujetí všech rychlíků z ONJ směrem k Pardubicím, způsobené absencí kolegy, který měl ode mě odebrat panťáky na ose, vyústilo v pochod hustým deštěm na hotel. Tam jsem se hladový a neskutečně nas*aný pokoušel usnout a zapomenout na směnu, která by se mi svou délkou snad ani nevešla do kolonky.

Ráno už bylo o notný kus lepší. Odjezd z ONJ s rychlíkem Baltik a kolegou Jířou, který mě transportoval na další pokračování výkonu do Pardubic, proběhl hladce a velmi plodně. Další přesun rychlíkem k Chocni už byl komplikovanější, ale i ten se nakonec podařil. Pohodlně jsem se uvelebil v Panteru, kterým jsem dojel do Pardubic. Těšil jsem se strašně moc, protože jsem od večera nic nejedl a v chladničce v depu na mě čekala chutná snídaně. Nachystal jsem si ji den předem, abych ji netahal v batohu.

Jednalo se o dva máslové tousty s medovou šunkou z 97% svaloviny, sýrem Vrchár s ovocnými podtóny a prodlouženou dobou zrání, pastou Samuraj, zeleninovým posypem a plátky žampionů. To vše bylo obalené ve dvou domácích vajíčkách od Kellerů a osmažené na Tatra másle pomalu a beze spěchu tak, aby se všechny ingredience spojily v symfonii vůní a po zakousnutí vytvořily v hubě malé nebe.

Když jsem v 9:30 otevřel chladničku a zjistil, že tam tousty nejsou, zdráhal jsem se tomu uvěřit. Znovu a znovu jsem pohledem hledal místo, kam jsem si je před čtrnácti hodinami položil. Možná pět minut mi trvalo připustit si, že mi je nějaká neskutečná p*ča ukradla. I teď se stydím nad mírou nenávisti, která mnou v tu chvíli cloumala. Výsledek pátrání za přispění pozorných kolegů ukazuje, že se nejedná o nikoho z našich fírovských řad, což mě samozřejmě těší. Někteří lidé jsou prostě zas*aný ku*dy a ten, na koho padá podezření díky nepřímým důkazům, které ovšem hraničí s jistotou, mi prostě dokazuje, že je nutné být neustále obezřetný. Byť se jedná jen o dva vytuněné tousty.

Manželka, která empaticky vycítila, že jsem se silami na dně, telefonicky přerušila můj smutek a přemítání nad sžíravým hladem. Toužila se mnou probrat své hoře z cest vlakem. Abych plně docenil její oběť a utrpení, opětovně mě seznamovala s pro ni novými, ovšem pro mě tisíckrát známými a na těchto stránkách hojně popisovanými věcmi. V hlase jí stále převládal údiv, frustrace, zklamání a vztek. Na moji otázku, zda jsem v jejich očích tedy o něco málo hezčí, když to dokážu dlouhé roky snášet, se mi ovšem dostalo zatvrzelé námitky:

„Ty seš za to placenej a taky dávno zvyklej!“

Nová krev

Asi má pravdu. Jsem prostě tvrďák. Ale ne úplnej. Ten den jsem vezl předposlední vláček, osobák do Chocně. V Uhersku koukám, původně mrtvá stanice nám opětovně ožila. Dokonce dva vypravčí perónové služby. Oba červenou čepici, zelenou výpravku a píšťalku. A za zády kontrolní dozor. 🙂

Není špatné být vypraven písknutím na píšťalku a dvojicí plácaček. Návěstidlo jsem si tedy musel pohlídat sám, protože na něm ještě byla červená, ale i tak se mi prostě trochu podivnou hřejivou spokojeností zatetelilo u srdce. V jejich očích jsem četl lásku ke kolejím.

Moc si přeju, aby jim to vydrželo. Ale jak budou růst a přibývat jim léta, nebudou to s ní mít pokaždé tak snadné. Tím jsem si naprosto jist.