Problém na vlaku

Mnoho z věcí, které jako strojvedoucí dělám, vykonávám automaticky. Prostě jsou součástí vymakané posloupnosti činností, které si nikdy nedovolím vynechat, neboť souvisejí s bezpečností a pudem sebezáchovy. Ačkoliv víte, že se nemůže stát, aby ta věc nefungovala, protože jste ji použili ne stokrát nebo tisíckrát, ale nejméně milionkrát…

Zapsáno: 13. 8. 2026

Brzda

V jednom z dřívějších článků jsem jeden z nejdůležitějších vlakových instrumentů jen lehce nakousl. Protože jsem od té doby ušel při jeho používání poměrně značný kus cesty, doplním vám pro představu pár poznatků, které se mi při tahání za páku podařilo nasbírat.

Při přechodu, změně směru jízdy a oživení stanoviště před rozjezdem vlaku pokaždé ověřím ovládání. Jednak je to dáno předpisem a jednak by se mohlo stát, že by nemuselo fungovat. Ačkoliv jsem se s tím nikdy nesetkal, jakkoli jsou ventily inverzní, přestože je to spolehlivé…

Strašně moc se mi líbilo, jak ke kontrole tohoto důležitého aspektu přistupoval náš dřívější cvičný strojvedoucí. Nebyl s námi na stanovišti, ale sedl si potichu na to druhé a koukal na manometry. Nechal nováčka při přechodu v Rosicích nad Labem v poklidu provést vše potřebné a po dojezdu do Pardubic se ho přišel zeptat, jestli to OOPB udělal. Ten, kdo zapomněl, mohl volit ze dvou variant. Buď se přiznat, což bylo kontrole milejší. Ta se většinou spokojila s pokáráním a výzvou k důslednému dodržování předpisu, což chybující, který se styděl, velmi rád přislíbil.

Variantu dvě, kdy se lhalo v představě, že co oči nevidí, nelze dokázat, mi kontrolor později popisoval:

„Víš, Petře, mě na tom ani tak neštvalo, že nedělal, co má, ale že mi lže. To mě uráží a potom k takovému člověku přistupuji s určitou, snad pochopitelnou, odtažitostí a dávám si na jeho práci mnohem větší pozor.“

Často si na jeho slova vzpomenu, protože jsem se s lhaním u strojvedoucích v přípravě také několikrát setkal a s*alo mne to neskutečně. Jejich naivita vůbec nebrala v potaz, že se díky praxi a zkušenostem dá prakticky neviditelně poměrně snadno ověřit, co a jak se dělá. Testováno tím není jen zvládnutí výcviku, ale i spolehlivost a stoprocentní důvěra.

Abych tedy jen nevyprávěl, lidé mají rádi hybající se obrázky:

Kolega, který mi video nahrál, na závadu přišel před odjezdem vlaku. Jasně, EDB by fungovalo a rychlobrzda taky. Ale stejně mi vrtá hlavou, že ventil, který není napájený, neodpadne a vzduch neletí ven.

Každopádně o důvod víc, proč na ověření ovládání průběžné brzdy vlaku nikdy nezapomínat.

Na Panteru

Díky rozšíření na elektriky se občas svezu i na dvojkových Panterech. Tahle jízda byla po obrovsky dlouhé době, neboť se mé práce využívalo na výkonech, které se jevily jako potřebnější. Vezl jsem úplně první ranní vláček z Prahy do Kolína. Dokonce jsem si ho na ONJ sám nachystal. Večer jsem s jednotkou přijel, všechno fungovalo na jedničku podtrženou, paráda. Píšu si sám brzděnku, přejedu na Hlavák, vlakvedoucí popřeje dobré ráno, času máme dost, frčíme. Pohoda a radost. Jede to jako z praku.

To, jak mnozí strojvedoucí znají, ovšem ve výsledku vůbec nic neznamená. V Poříčanech se rozjedu a spadnou mi všechny tři poměrné tahy. Napětí mám, dobrý. Barva taky. ETCS dovoluje jízdu. Všechno OK. Páku dám do souhlasu, rozjedu se a výkon spadne… A zase. A zase. Jede to, ale nedrží tah. Naštěstí je dynamika i rozjezdová síla jednotky tak skvělá, že se mi daří dodržovat jízdní doby, ale není to vůbec příjemné. Diagnostika nic nepíše, nepomohla kvitace, nepomohl reset, nepomohlo sundání sběrače, rychlobrzda ani ekojízda. Prostě je něco blbě.

Vypnout AVV, jet na automatiku nebo na ruku? Nepomohlo.

Nakonec jsem na to přišel. Pomohlo mi, že jsem si vzpomněl, že se mi něco podobného kdysi stalo na Regionově. Mašinka tehdy jela jen tehdy, když jsem rval páku do souhlasu a tím přetlačil elektronický mozek stroje.

Proč Panter nechtěl jet, má samozřejmě úplně triviální vysvětlení. Souvisí s brzdou. Na jednom z podvozků nastal pod objímkou hadičky únik vzduchu a tlakové čidlo vyhodnotilo, že brzdíme. Což, to dá rozum, znamená, že nemůžeme přidávat výkon. Správnost své domněnky jsem si ověřil po dojetí do cílové stanice, kdy se při přechodu na druhé stanoviště ozývalo zpoza rámu dvojkolí, hluboko za protismykem, charakteristické tlakové syčení signalizující povolenou objímku nebo prasklou hadičku. Jasně, že je to banální věc. Oprava na dílně, za hodinu hotovo. Žádné ohrožení bezpečnosti.

Mě na tom ale zaujalo hlavně to, jak zásadně podobná závada promlouvá do mého soustředění. Jak velmi vnímám ten nekomfort, na který nejsem zvyklý. A jak významně takováhle hloupá věc přispívá k rozptýlení pozornosti. Podobně jako když cvrliká vysílačka před klackem, nefunguje informák a staví se zastávky na znamení, je výluka, ZabZař přepíná se ETCS z úrovně do úrovně nebo jsou nefunkční dveře či schůdek.

Vím o tom, ale stejně je pro mne v pořadí důležitosti úkonů pravidlo jedna, dvě a tři:

1. Vyzkoušej si brzdu.
2. Nespouštěj oči z tratě.
3. Když je něco v háji, radši si zastav, protože tím získáš čas.

Takových věcí je spousta. Které byste doplnili vy?