Zastavený provoz

Hezký jsou na mašině večery, když člověk přijíždí do cíle a ví, že už na něj čeká střídání. Směna je přerušená a druhou polovinu nastupuju ve 3:10 ráno. Měl bych správně spát na horký a hlučný nocležně. Ha! To tak!

Brzdím v Pardubicích v 18:05. O osm minut později už sedím v autě. Za dalších 26 minut odemykám garáž a začínám mezi nejbližšími nastolovat harmonii. Kdo nespí často mimo domov, nemůže chápat, jak moc se člověk může těšit na vlastní postel. Kvalitnější spánek je sice kratší, ale zase zcela klidný. Žádné bouchání dveří, žádné chrápání, žádné startování a dunění dieselů, houkačky, rány z toalet od padajících prkének.

Usínám kolem jedenácté…

Plán

Ve 2:28 zvoní budík. Ve 2:37 sedím v autě vyrážím. Nemůžu svištět rychle. Tráva kolem silnice je vysoká, potkávám srnky, zajíce… Ve 3:08 brzdím v depu, beru klíče od 810ky, kterou mám odvézt do Choltic. Tam se vystřídám během dvou  minut s kolegou, popadnu jeho stroj a dovezu lidi do Pardubic. Znovu přeskok, tentokrát na Žraloka, a vezu spěšňák do Hlinska a potom polospěšňák zpět dolů. Pak vyzbrojit, předat kolegovi a mám padla.

Halt

Přestavba stanice Pardubice je náročná. Napěťová výluka byla plánována do 3:50h, ale stále se nejezdí. Celá stanice stojí, nehne se ani kolo. Vysílačky s dotazy na panel nervózně poptávají stav, výpravčí trpělivě odpovídá, že se zatím jezdit nedá a že to ještě bude asi složitější.

Kolegové strojvedoucí, jejichž hlasy slyším, se zdají být smíření s osudem. Nikdo nenadává, nevášní, tak nějak chápou, že se čeká.

Nejvíc na trní si připadám já. Vlastně úplně nejposlednější 810ka, která ráno veze směrem na Přelouč málo lidí. Mračím se. Dochází mi, že ačkoli elektriku k jízdě nepotřebuju, zastavený provoz platí i pro mě.

Vidím nebohé dráteníky s přistaveným žlutým vozidlem, jak vyšívají kousek ode mě a znovu si připomínám, jak každý na dráze nese svůj díl odpovědnosti a má vliv na všechny okolo. Málokterý cestující si pak řekne, že za to ČD nemůžou.

Už jsem si udělal nehty na ruce, opiloval je dokulata, přečetl celej internet a stále stojíme. Dávno jsem měl být na cestě.

Co teď?

Ku*va, už jsem nas*anej! Nestihnu se vrátit a další vlak bude zpožděnej. Lidi z cesty na Hlinsko se budou zlobit, jezdí to plný. Nahoře rychlej obrat v pěti minutách, tím pádem rozbiju křižování a povezu sekyru i dolů! Do p*či, co jim na tom tak trvá?!

Volám strojmistra, abych se zeptal, zda mám z Pardubic vůbec někam jezdit. Ten, protože se ho problém netýká, celou situaci lehce bagatelizuje a radí mi, ať počkám, že se to nějak vyřeší. Poděkuji mu za vynikající pokyn, který se mi ovšem jeví jako málo platný.

Volám dispečera dopravce, ten je z jiného těsta. Je zjevně spokojen, že se s ním baví živý člověk z problémové stanice. Nadto zoufale běduje, že už s ním nikdo jiný nekomunikuje a že mu termín spuštění provozu už několikrát posunuli.

Nepokládám telefon a na simplex kanálu se opětovně táži paní výpravčí, jestli bych nemohl vyrazit, protože dráteníci, na které znuděně koukám, už sundavají krycí terče a vše vypadá dle mého velmi nadějně. Moc rád bych totiž jel. Hlavně předtím, než se začně posunovat a objíždět se všemi vlaky, které se musí seřadit, což bude jistojistě na dlouho, zatímco já už můžu být téměř u Přelouče.

Paní výpravčí získává díky mým očím info dřív, než jí zazvoní telefon od dráteníků, za což mě odmění svolením k posunu. To mi společně se sladkým bílým světlem umožňuje zastavit těsně před dopravní kolejí, dokud se po oficiálním ukončení výluky dostávám až k nástupišti plnému lidí.

Dispečer, který celou dobu přes mobil poslouchal pardubickou rádiovou výměnu, mezitím kontaktoval kolegu, s kterým si nově stroj prohodím v Přelouči namísto původních Choltic. Tak se slušně minimalizuje zpoždění.

Jedeme

Cestující, kteří čekají na rychlík do Prahy, pozorují se značným odporem malou 810ku, která se u perónu z posunu mění na vlak. Na pragotronu se objevivší nápis Přelouč většinu z nich nepotěší, ale cca čtyřicet lidí se raduje velmi, neboť tam původně chtěli pohodlnějším, ale v tuto chvíli nepřítomným, rychlíkem vyrazit.

Nejsem nelida. Můj vlak nabídne prostor všem lidem dobrého srdce. A protože si už volno na odjezdu žádá moji pozornost, věnuji se dopravním úkonům.

O chvíli později dorazí vlakvedoucí, aby se informoval stran dalšího průběhu jízdy. Má vcelku logickou obavu, zda se stihne vrátit do Pardubic na odjezd důležitého rychlíku. Rozeženu jeho chmury sebevědomou a vřelým slovem pronesenou větou: “Dívej, teď jsem to vytáhnul na osmdesát. Už nás nikdo nechytí, drž se pevně!”

Přelouč

Do stanice přijíždím sice se zpožděním, přesto však v rekordně krátkém čase. A to v situaci, kdy se na koridoru nehne ani kolo. Připadáme si jako skuteční hrdinové, kteří přes mnohá úskalí dojeli úspěšně do cíle.

Obratová 810 už na nás čeká. Zkušený a znalý kolega, který ví, že už máme být zase na cestě zpět, mi mazácky přichystal úplně všechno. Napsal dokonce i SAP číslo do rychloměru, takže se zdržím pouze jednu minutu. Další zelené světlo na Pardubice mě pouští na trať s plným vlakem a pouhými třemi minutami zpoždění.

U cestového návěstidla míjím zpožděný rychlík, s kterým se posléze sveze můj vlakvedoucí. Zasmušile hledí na jeho uspořádání a dochází mu smutná pravda. Než se přijede do Pardubic, než to obejde, než se udělá brzda, potrvá to a tím se mu směna protáhne.

Pardubice

Z malého zpoždění na cestě zpět nestáhnu už vůbec nic. Na vjezdovém návěstidle v Pardubicích mi svítí červená jako vrata. Nedostatek kolejí, posun, rovnání souprav – to vše vyžaduje po výpravčích skutečně mistrovské plánování a odhad.

Během stání kolem mě projede toho rána úplně první vlak. Hledím na něj s lehkým a přezíravým pohrdáním přes ušmudlané čelní sklo. Pak se vzpamatuji a pro admina a pro vás ho vyfotím dokumentačně na památku.

Následná zelená mi umožní hladce přistát u druhého nástupiště. Zároveň u prvního brzdí Žralok, na který rychle přejdu. Předám klíče od motorku kolegovi, usměju se nad popisem a výčtem nedostatků PESA failů, neboť je za ty roky dobře znám a spíše mě uklidňují, než rozčilují. 🙂

Do odjezdu na Hlinsko mi zbývá ještě 9 minut. No tak to si teda dojdu ještě do Pontu pro olivovej rohlík. Bába je v půl šestý vyndala z pece. A tyhle teplý, ty vo*e, teplý rohlíky ráno – to je slast! 🙂

A tak to máte furt

Odjíždím na čas a cestou uvažuju, že bych sepsáním téhle příhody mohl lidem ukázat, co jsem plánoval v úplných začátcích. Nejde vůbec o mě.

Složitost a provázanost profesí, které spolupracují na jediném banálním odjezdu, mi přijde naprosto fascinující. Zopakuji, nezlobím se ani trochu na dráteníky, kteří makali celou noc jak fretky a byli tedy na úplném začátku řetězce. Každý, kdo dělal někdy rukama a pouze hloupě nežvaní, chápe, že se prostě občas něco nepovede. Nebo že to trvá déle, než byl původní plán.

Tak to prostě je a nedá se tomu zabránit. Ale tohle zaváhání, jakmile to jen trochu šlo, všichni zúčastnění ihned s neuvěřitelnou snahou a profesním skillem, zkušenostmi a intuicí či odhadem napravili a začalo se jezdit. Člověk se nad tím ani nepozastaví.

Prostě to patří k jejich práci. A pro ty, které vozíme. Dělají to rádi. A některým se ta práce, i přes složitosti, nepříjemnosti a komplikace stále moc líbí. 🙂