Nafťák Brodský

Stalo se: 11. 8. 2021

Je výluka. Dovezu vláček do Chrudimi, zabrzdím. Od stejného nástupiště odjíždí čtyři minuty po mém příjezdu další Žralok. Jednokolejka.

U chystajícího se vlaku je na vnitřních  cedulích v soupravě napsán směr. Tatáž informace je k vidění i na panelech perónu, hlásí je opakovaně rozhlas. Před vlakem též stojí průvodčí. Přesto se do mého vlaku cpe (proti všem vystupujícím) postarší týpek. Vidím ho na kameře.

Průvodčí v mém vlaku prochází soupravu a říká mu, že vlak v Chrudimi končí a že dál jede autobus. Borec, že prý ví a že jede na druhou stranu. Za chvíli mi do Žraloka nastupuje uklízeč, já si přecházím a povídám týpkoj:

“Heleďte, sedíte špatně. Já jedu až za 50 minut, na Hlinsko jede teď ten vlak vedle.”

“Už mě fakt se*ete! Když nebouráte, děláte výluky anebo, aby to nikdo nepochopil, točíte soupravy, jak potřebujete, a jezdíte pokaždý odjinud!” povídá mi nakvašeně.

“No kolej si určuje výpravčí, pane. Já to moc neovlivním.”

“A to je úplně nejhorší,” borec vytočenej doběla, “že se vymlouváte jeden na druhýho!”

Neposlal jsem ho hned do pr*ele, za což bych měl dostat odměnu. 😀

“Máte pravdu,” povídám, “ale jestli se nezvednete, tak vám ten vlak ujede.”

Vstal. Při vystupování několikrát rychle a prudce zmáčknul tlačítko otevírání dveří. Mašinka to vyhodnocuje jako otevřít, zavřít. Otevřít, zavřít. Poradil jsem mu přes rameno:

“Nemusíte do toho mlátit, stačí jednou zmáčknout. Dveře se otevřou.”

Už nic neřekl. Z hlasu mi čouhal podrážděnej osten. Nemám rád, když se dotyková ploška a citlivé čipy zbůhdarma týrají.

Nastoupil do druhého vlaku. V duchu jsem se musel škodolibě usmát, protože mu na pragotronu v tu chvíli naskočila desetiminutová sekera. Čekalo se na opožděnej výlukovej autobus. To měl za svou zlobu, panbůh ho potrestal mnohem lépe než já.

Zase nic

Není nutné si ovšem otrávit směnu člověkem, který nejspíš málo plave a chybí mu logicky pocit štěstí. Usedl jsem tedy k posilňující krmi. Toast s medovou šunkou a žampiony, hustě potřenými ochucenou majonézou Samuraj, která – společně s čerstvou červenou paprikou – zastává při noční roli teplé večeře, kterou bych si jinak dopřál doma.

Ostrost chilli, společně s rustikálně a nahrubo nakrájenou šalotkou v náplni mé oblíbené pochoutky velí, dojít si před další jízdou vyčistit chrup. To kdyby se náhodou – ačkoli se to ještě nikdy nestalo – některá brodská vlakvedoucí toužila líbat a já se nemusel stydět za nevábný dech. Jeden nikdy neví.

Asi deset minut před odjezdem se prudce otevřely dveře stanoviště. Statný vlakvedoucí zahodil s hlasitým žuchnutím svou těžkou brašnu na podlahu a mně je jasné, že ani dneska zase nic nebude.

“Jedem spolu až do Brodu, viď?” zazní tázavé sdělení, které oprávněně předchází mnoha nedorozuměním při střídání na ose v Hlinsku.

“Jo, jedu do Brodu. Tam končím, jsem přerušenej. Ráno ve čtyři jedu zpátky,” odpovídám.

Čas rychle ubíhá, autobus už dorazil. Vyrážíme s dvouminutovým zpožděním a zcela hladce přijíždíme před desátou večer do konečné stanice.

“Hele, máš to prázdný. Jsou tam jen uklízečky, ty prej s tebou jedou do depa. Dík a čau!” loučí se vlakouš.

Nafťák

Teď už se pravděpodobně nic zajímavého nestane. Domluva s výpravčím, naházet si ručně výhybky k čerpačce a vyzbrojím mašinku.

Ilustrační foto

U čerpačky jsem se ovšem zdržel a po chvilce přemýšlení si došel pro kameru. Přišlo mi totiž líto neukázat i dalším lidem vyvedený exemplář Nafťáka Brodského. Jeho výskyt dává jasnou odpověď, proč je strojvedoucích napříč všemi dopravci takový nedostatek. Ty neopatrné, kteří k němu přijdou moc blízko, tahle macatá potvora totiž sežere! 😀

Za povšimnutí též stojí, že se nám dveře na Žraloku otevřou už po prvním stisku tlačítka. Říkám to spíše edukativně, pro doplnění, ať se na vás zas nemusím mračit. 🙂