Skončila výluka a měl jsem ten den první směnu, kdy se tzv. rovnají mašinky. To je stav, kdy se lokotka, která jezdila nad výlukou, dostane po dlouhé době zpět do domovského depa a začne jezdit svůj obvyklý rytmus. Tedy normální oběh.
Nástup ve 4:26 ráno. Z domova odjíždím ve čtyři, ve 4:23 si telefonem otevírám bránu v depu a vjíždím bez zastavení do areálu jako král.
Když jsem byl ještě u vozmistrů a sloužil vozového elektrikáře, jezdilo čerstvě (a krátce) Pendolino. Volal výpravčí, že je zablokovanej záchod a na něm chlap, kterýmu nejde otevřít a nemůže ven.
Posledně jsem psal, že to tu mám moc rád. Zcela nezpochybnitelnou věcí je fakt, že máme veškeré vymoženosti občanské vybavenosti. Vlak, obchod, pekárnu, hospodu, poštu, hřiště, školku, kostel, hřbitov, řeku, dva rybníky, kanalizaci, vodovod, sběrný dvůr, knihovnu, hasiče i Sokola. A hlavně Obecní úřad!
Tiskem předevčírem proběhla informace, která nás nestaví do příliš dobrého světla. Na první pohled trapná chyba, která se čas od času prostě stane, a nelze ji úplně eliminovat. Potká to i jiné dopravce, nejen ČD. Prostě mašince dojde nafta.
Jak je to možné?
Vezla dcerku na gymnastiku, měla hodinku čas, tak tradá na nákup. Na place předjížděla pána s paní, oba kolem 50 let věku. Byli zrovna u jogurtů, pán tlačil vozejk a ženská se ho – nepříjemným, skřípavým hlasem, asi jako když škrábeš diamantem sklo – ptala:
“Tak mi řekni, co si dáš dneska k večeři!”
Kamarádovi se minulý týden narodil syn, takže je nutné – v duchu dobrých mravů a tradice – takhle důležitou událost pořádně oslavit.
Na vsi máme noblesní, nově zrekonstruovaný prostor hasičárny. Zde se podobné veselice odehrávají již od mých jinošských let. Absolvoval jsem tu desítky oslav, všemožných Silvestrů, výročí, svateb, a zažil mnoho štěstí a radosti. Je ovšem pravdou, že se dřívější bujaré jízdy není mění na poklidné sezení a povídání, protože druhý den je nutno fungovat a kmitat kolem dětí. Nelze se už léčit dva dny z kocoviny.
