Doma topíme dřevem. Celý život. Je k tomu potřeba pořádná výbava – Stihl pilky, Fiskars sekyrky, hydraulická štípačka a pracovité ruce. Dnešní psaní bych rád věnoval – jako vzpomínku – tátovi, pro kterého byla činnost zajišťování dřeva pouze odpočinek a radost.
Mi psal tuhle admin, že se jde nechat tetovat. Jsem si vzpomněl, když bylo dřív víc času, jak jsem chodil s kámošema do sauny.
Kromě železnice jsem se před lety věnoval i dalším činnostem, při kterých jsem si udělal hodně dobrých známých a také kamarádů. Mnozí jsou dnes skutečně úspěšnými podnikateli, kterým se byznysově velmi dobře daří. Je super, že se z většiny nestali mistři světa, ale jsou stále normální. Jako dřív.
Jeden z nich mě před lety pozval na svou chalupu, kde hodlal oslavit své třicáté narozeniny.
Nastal čas odjezdu. Návěstidlo ukazuje volno, písknu výzvu k pohotovosti (krátké a dlouhé hvízdnutí), tím zahájím úkony dopravce potřebné k odjezdu, vlakvedoucí souhlasí, zavírám dveře. Načasování mi vyjde na sekundu přesně. Rozjíždím vlak, koukám na střídačku před sebe a do zrcátek, nebo do kamery na peron. A už vidím, jak z podchodu vybíhají lidi, ženou se k vlaku a užasle zjišťují, že už je v pohybu.
Sedmadvacátýho prosince jsem byl v práci, vezu poslední vláček do Slatiňan. V Jesenčanech vystupujou dvě holky, tak 16 let, obě usměvavý. Jedný koukaj z uší ty ustřihnutý BT sluchátka, na hlavě kapucu. Říkaly vlakvedoucímu: „Díky a hezký nový rok!“
V pondělí jsem jezdil s Regionou, co jela jako drak. Turbo tlačilo 1,5 baru, což dělalo efekt, jako kdyby měla fabka 250 koní. 🙂
V osum ráno jsem odvezl v jedný Regině – nekecám – snad 200 lidí, možná i víc. Záznam z kamery dávat nebudu, musel bych mazat ksichty. Jelo se prej k pramenům Chrudimky. Už u Chrudimi jsme měli plno až po střechu.
