Jak jsou všechny myslitelné zábavy omezené, nezbývá mi mnoho možností, jak dosáhnout zenového klidu a neprotivit se nařízení politické vrchnosti. Protože jsem se po Covidu a ukončené karanténě necítil stále dobře, věnoval jsem se v rámci rekonvalescence převážně spánku, procházkám, hraní Playstationu a četbě brakové literatury. Jinak jsem nevzal štych.
Období pohody moc dlouho nevydrželo. Zase mi zavřeli lázně, takže se nedá hovořit o nějaké extra náladě. V práci u mě s novým grafikonem došlo k poměrně značnému zhoršení turnusového rozpisu, takže mám ponovu mnohem méně osobního volna, kratší směny, zato však delší přerušení směn. Výměnou za to bych měl mít jednou za dva měsíce pětidenní volno, čemuž popravdě moc nevěřím, nicméně mohu alespoň doufat.
Dnes mám velký den. Mnoho takový čtvrtků v životě pravděpodobně nezažiju. Celým tímhle webem se jako tenká červená nit prolíná fakt, že mimo jiné radosti, a mám jich požehnaně, jsem vášnivým hráčem videoher.
Za půl hodiny mám jet do práce a nějak se mi dneska nechce. Venku nevlídno a od západu protivně fouká do zimy.
Včera dopoledne mi admin připomněl, že jsem mu již 14 dní neposlal ani čárku textu na blog. Nejprve jsem měl chuť mu dalekosáhle vysvětlovat, proč netvořím a jak se utápím v žalu a nechuti k jakékoli činnosti.
Takováhle lež by mi jistě bez povšimnutí prošla u někoho méně znalého a ten by mě posléze zahrnul účastnou a litovací řečí plnou pochopení. Tento luxus ovšem nelze očekávat u člověka, který do mě vidí jak do hubené kozy.
Vděčím mu za mnohé. Snad mu tenhle zamilovaný text udělá radost. 😀
Že chodím plavat, se už dávno ví. Jakkoli se to zdá nemožné, i po letech se do vody pořád těším a mám radost z toho, jak si neustále nakládám. Po začátku školní výuky mi volnost narušily děti, protože mají rýmičku a žena rozhodla, že budou doma. Jsem tedy nucen je hlídat a učit se s nima, což koliduje s náročným sportovním programem, který denně potřebuji.
