Stalo se: 11. 7. 2016
Včera jsem byl po denní směně neskutečně unavenej. Celý den se nevedlo. Zpožděné přípoje, stroj, co skoro nejel, hodně lidí, vedrem všichni podráždění a zpocení. V celý Regině smrad, jako když se odkope selka.
Včera jsem byl po denní směně neskutečně unavenej. Celý den se nevedlo. Zpožděné přípoje, stroj, co skoro nejel, hodně lidí, vedrem všichni podráždění a zpocení. V celý Regině smrad, jako když se odkope selka.
Na jednom fóru, které rád navštěvuji, mě zaujal pohled cestujícího. Ten kluk má většinu postů naprosto normálních, je pohodový, vtipný. Z večera velmi správně tušil kalamitu. Ledovka, namrzlé trolejové vedení, a přesto doufal, že bude vše bez problémů.
Nakonec mu místo RailJetu přijela náhradní souprava, protože díky ledu na troleji RailJet nedokázal v noci do jeho stanice projet. Jeho ranní pohled na věc dám bez úpravy.
Snídame, do ticha otázka od Péti:
“Tati, co to je nou peach?”
Říkám:
“To nevím, neumím anglicky.”
Péťa: “Nebude to – ne, ty píčo?”
Odpoledne, jsem v praci, z ničeho nic telefon, cizí číslo. Zvednu to. Paní ředitelka Výboru dobré vůle, Monika Granja.
Měl jsem noční a přijel ráno v 7 hodin domů. Hecnul se a vstal v 10:30. V 11 vlakem do Pardubek, že si odplavu před druhou noční, nástup v 18:00 a budu celé odpoledne spokojeně s rodinou. Jedu si po stezce pro kola kolem Chrudimky, proti máma s prckem na kole. Holčička tak tříletá do protisměru přímo proti mému kolu, tak tak jsem se vyhnul, nebylo kam zatočit. Z jedné strany řeka, z druhé vydlážděna stěna. Nad hlavou klenutý most. Uhnu hlavou těsně před nárazem, skoro se to povedlo. Teplo na hlavě. Rodina spokojeně odjíždí, protože to dobře dopadlo. Já mám bohužel smůlu. Bazén dneska neklapne.
Systém výcviku nových uchazečů má ČD díky certifikovanému vzdělávacímu středisku DVI opravdu parádní. Popíšu ti, jak probíhal výcvik můj a mých 3 kamarádů, abychom se stali pilíři organizace, jejíž dres nosíme.