Normálně sem měl podezření, jestli to není nějaká skrytá kamera. Přijedu na konečnou, mám asi 40 minut čas, vezu další vláček v 13:55. Ve 13:30 se otevřou dveře a hezká, udýchaná slečna, jestli nemám v mobilu data, že jede do Chrudimi, a neví v kolik a odkud.
V létě jsem měl na konci prázdnin zavřený domovský bazén v Pardubkách, a tak sem jezdil 14 dní do Hradce Králové ven na Flošnu, miluju to u nich. Jedu třeba i ráno po noční, také když prší, nikde nikdo a já si sám ve vyhřívaný padesátce připadám jak majitel zeměkoule.
Byl teplý podvečer, babí léto, kolem 19. hodiny. Před stanovištěm posunovačů, na prvním perónu lavička, před ní malý stolek. Třeba hodina mrtvého času mezi vlaky a další prací.
Borci od posunu vylezli ven, každej hrnek kafe, ubalený retko a plánovaná siesta. Přitom se vedly rozhovory, padala velká životní moudra nebo zásadní názory.
Mám kamaráda z Prahy, vlastní u nás na vsi chalupu. Přijel v pátek a hned jak vylezl z auta, pohádal se starou. Utekl před ní za mnou a říká mi:
“Co budeš v sobotu dopoledne dělat?”
“No jedu plavat,” odpovídám.
“Jee, můžu s tebou?”
“Jasný.”
Malej Péťa měl svůj oblíbený hrníček. Byla na něm vyobrazena parní lokomotiva. Všudybylka se jmenuje. Měl ho už víc než tři roky. Snídal s ním, jistota startu do dne, že vše má svůj řád tak, jak je zvyklý.
Před 14 dny ho dcerka, podotýkám nechtěně, shodila a hrníček na mrtě střepů rozbitej. Kluk byl šíleně smutný, brečel. Manželka mu říká, ať nebrečí, že vyberem jinej, hezčí!
Dnešní ráno. Nástup 4:31. Přijel jsem o deset minut dřív, najdu klíče ke své mašince. Není tady vůbec nikdo, pusto prázdno. Oživím baterky, kouknu na náplně, dělám to ještě před startem.
Vidím nízkou hladinu chladicí kapaliny, dolévá ji dílna, dělají to normálně dva proškolení opraváři, je tam blbej přístup. Je asi na 40 procentech.
Vlezu do kabiny, motor číslo 1 naskočil, motor číslo 2 ne. Hláška červený alarm motoru B, porucha.