Střety se zvěří

S

Jízda vlakem není vždy jen zábavná. Hodně často vede polem, lesem, kolem řek, zcela nedotčenou krajinou, kde nevedou žádné stezky. Jen koleje. Kromě neuvěřitelně nádherné podívané, která se nikdy neomrzí, člověk vidí i zvěř. A bohužel se s ní někdy srazí. Nejde se tomu vyhnout.


Úplně první zážitek měl už během jízdního zácviku Pepek. Líčil mi, jak večer jel lesem a vidí na koleji srnku. Školitel mu stihnul říct:
“Zatrub a zhasni dálkový, pak je hned rozsviť, vona uteče!”

Mi Pepa povídá:
“To jsem teda udělal a rozsvítil, až když byla asi 4 metry ode mne. Pak jen rána. Sem viděl, jak se mi dívala upřeně do očí!”

Další kolega mi líčil, že kdysi někde u Žďárce trefil srnku. Ihned volal výpravčímu, který tam normálně sloužil, ale ten den měl volno. Dělení bylo domluveno, půlka lovec-fíra a půlka výpravčí, který zařídil transport, vyvrhnutí, rozbourání. V neděli měl být v práci a že tam vezme úlovek pro kolegu.

Ten jel z domova vybaven kastrólem, taškama, nachystal ženu:
“Mámo, nekupuj maso, v pondělí uděláš medailónky a ve středu svíčkovou, smetanu máme!”

Přišel do dopravy a výpravčí mu prej povídá:
“Člověče, nebylo z toho nic. Byla celá sežraná od nemoci, v kůži měla zavrtaný parazity, úplně prolezlá, musel sem to komplet vyhodit.”

Fíra mi povídal:
“To víš, říkal to takovým smutným hlasem. Ale já viděl, jak se tý kurvě zlodějský od omastku lesknou fousy!” Nevěřil, že si výpravka nenaplnil mrazák.  🙂

Také u mě jednou zazvonil telefon a starší kolega se ptá:
“Hele, jedeš teď nahoru? Tam u lesa, jak je předvěst, jsem trefil prase, podívej jestli není nějak rozbitý.”

Volám mu zpátky: “Jo, leží tam, vypadá úplně v pohodě, jenom je mrtvý.”

“Hele, bezvadný. Tak já tam nějakýho supa pošlu.” nadšeně kolega.

Už jsem toho přejel dost. Někdy je to o malý kousek vedle, někdy těsně a někdy se prostě ozve bum. Nedávno jsem trefil berana, chvilku potom malý selata. Bachyně i kňour stihnou přejít, sedm prasátek ne. Vždycky mi je smutno, bohužel to k fírování patří.

Můj postup v takových případech je většinou následující. Najdu si na Googlu mysliveckého hospodáře, v jehož revíru zvěř trefím. Mají obvykle uvedený mobil. Zavolám jim, že tam a tam to leží. A oni si pro to dojdou. Je škoda, aby to zůstalo bez užitku, musej to hned vyvrhnout a potom na veterinu se vzorky. Občas potom ještě zavolají a poděkujou.

S taškou naloženou srnčí kýtou ale ještě nikdo nikdy nepřišel. Jsem jak doktor ze seriálu Sanitka, co furt čekal.

1 komentář

  • Jo, jednou jsem to zažil, seděl jsem hned za kabinou. Bydlím na II. koridoru, dole na jihu, samá rovina, tak to tu jezdí relativně rychle. Najednou zuřivé troubení, pak byl slyšet náraz a potom to, na co nikdy nezapomenu – rachot pod vlakem, jak praskaly kosti. Muselo to být něco většího. Fíra na první zastávce vylezl ven a obhlížel stroj zvenku. Pak jsme naštěstí jeli dál. Chtěl jsem se ho zeptat, co to bylo, ale vykašlal jsem se na to, měl výraz, který říkal, že z toho není moc nadšenej. Člověk si taky leccos uvědomí, za kabinu už si nesedám a pokud možno, sedím zády ke směru jízdy. Mám k tomu povolání respekt, je to zodpovědná funkce, což si ledaskdo neuvědomuje.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt