Loučení s legendami

L

V článku o změnách jsem zcela vynechal jednu oblast. Zaměstnance, kteří přicházejí a odcházejí.

Jeden z nich

Jako již mnohokrát dříve, znovu jsem si uvědomil, jaké mám v životě zkrátka štěstí. Šanci a možnost učit se lidí, kteří za pracovní život něco dokázali. Jejich kredit, odbornost a ochota pomoci – vše příkladné. Občasné setkání s nepříjemným kok*tem je pak vlastně výjimkou potvrzující pravidlo.

Při okružní jízdě s motorkem z HK do Pardubic, kde mám možnost vyzkoušet jízdu po jednokolejce, D3 a nakonec i koridorové trati, jsem před strojmistrovským okénkem chtivě sáhnul po aktuálním výtisku strojvůdcovských novin. Ty vydává odborová organizace.

Protože mám v Holicích zhruba třicetiminutovou pauzu, než se spojím s kolegou od Moravan, mohu se nerušeně věnovat pojídání žitného chleba s domácím máslem a medem od včel, které chová jeden z kolegů. A u toho pročítat odborový tisk. Krom jiných zajímavostí mě zaujal článek od kolegy Bureše. Připomněl, že na zasloužený odpočinek odešla jedna z legendárních postav naší profese.

Ilustrační náhled, originál ke stažení zde (strana 3).

Je složité psaním předat, jak moc fajn je možnost vidět při mnoha ošemetných situacích člověka, který si ví rady a s profesní autoritou (získanou za léta u páky) dokáže citlivě reagovat na spoustu úskalí. A přitom neztratí pověstnout lidskost a určitou zemitost. Tedy vlastnosti, které dodávaly šťávu a které byly v plném kontrastu se současnou bezpohlavní sterilností a úzkostlivým tlakem na korektnost v jakékoli oblasti.

Vzpomínka

Rád bych mu tímto článkem poděkoval a zároveň přidal malou vzpomínku na časy, kdy jsem si sednul – coby úplný zelenáč – na záložní 810ku se starou vysílačkou, která byla přepnuta do módu GSM-R. Naprosto zoufale jsem tehdy mačkal všechna možná tlačítka, až jsem rezignoval a šel se doptat o pomoc. Ačkoli byl stroj nejméně 300 metrů od místa, kde Láďa odpočinkově vykuřoval, neváhal ani vteřinu a vyrazil se mnou. Beze slova opovržení vůči úrovni nových adeptů narušujících jeho hájemství mi vše vysvětlil a poradil, co dělat. Poté zase odkráčel zpět.

Je pochopitelné, že když jsem s tímhle zasloužilým veteránem vyrazil na Turnov, pokládal jsem si za čest, že mohu dojít rozvěsit naše Reginy od sebe. I když dle zvykového práva tento úkon provádí strojvedoucí, který odjíždí později. Hanbou bych se totiž musel propadnout. Chtít takový úkon po člověku, který práci u kolejí zasvětil celý život. Rozhodně to nevyžadoval! Já sám byl pyšný na to, že aspoň trochu ulehčím fírovi, který si to za příkladnou kariéru u dráhy opravdu zaslouží.

Nostalgie

Je jasné, že podobných borců máme po všech depech spousty. Jeden z těch nejvíc nejlepších taky zrovna končí. A já osobně jsem z toho doopravdy smutný.

Bez jeho přispění bych nejen já, ale i další blízcí strojvedoucí musel mnohokrát potupně kapitulovat nad neposlušným strojem, který se nechová podle příručky. Vědět, že máte možnost konzultovat problém s člověkem, který se vám nevysmívá, ale naopak poradí, je vždy uklidňující. Využil jsem jeho služeb mnohokrát. V nekřesťanských časech, o svátcích, při svítání slunce, o víkendech… Nikdy, nikdy mě neodbyl. Myslím, že i nováčci, které provázel na kurzech, při autorizacích nebo při periodických kontrolách, na jeho přístup a erudici nemůžou říct jediného křivého slova.

Jirko, ještě jednou nekonečné, opravdu nekonečné díky za všechno!

Zdá se vám psaní smutné? Právem!

No a teď…

Dojedl jsem v Holicích chleba s medem, dočetl noviny a slyším cinkat přejezd. Oznamuje příjezd kolegy do dopravny. Teď už jen požádat dirigujícího dispečera o posun, odemknout a přestavit výměny, udělat brzdu, pořádat o svolení k opuštění dopravny a jedem!

Cestou k Moravanům jsem měl nos nahoru. Radost a vědomí, že co dělám, dělám dobře a umím to.

Zastavíme v Moravanech. Já oba motorky rozvěsím, popojedu, nachystám a přecházím vedle na další motorek, který povezu do Pardubic vyzbrojit a uklidit. Po dálnici (koridoru) směrem na Prahu. Střídaní na ose – čau, ahoj, jo, jezdilo to, tady máš knížku, vezmi si klíče, máš klíče na D3?, jo, ahoj, ahoj.

Sedím na 810ce a aplikuji kroky. Podepsat knihu předávky, napsat číslo vlaku do rychloměru, do vysílačky, zabrzdit si na ověření účinku, zavřít dveře. Služebním mobilem volám CDP Praha.

“Dobrý večer, tady jsou Moravany. Hopa s vláčkem XXX. S kolegou jsme vystřídaní a jsem pohotový vyrazit na Pardubice,” hlásím se.

Podle hlasu spokojený dispečer mi oznamuje:

“Ahoj, výborný, pojedeme tedy ještě před osobákem, hned ti to rozsvítím.”

“Paráda, díky, ahoj!”

Jedem!

Na návěstidle se mi rozsvítí 40 a volno. Dám kouli k oknu a… Nestane se nic! Rozmrzele se dívám pod ruce, na co jsem zapomněl. Řízení zapnuto, přepínač “jízda neutrál” v jízdě, dveře zavřené, směr zařazený. Svítí kontrolka převodovky. Ty vo*e, co to zase je?!

Běžím na druhou stranu mašinky, bleskový pohled na prvky. Všechno je správně povypínané, jak má být. Úvaha, že budu volat dispečerovi, aby mi to zase shodil kvůli poruše, mě napadá v okamžiku, kdy ani po dalším zkušebním přecvakání ovladačů lokotka nereaguje.

Uvědomil jsem si, jak jsem se pár minut zpátky v duchu holedbal, jak všechno umím. Leda ho*no! Vždyť neodjedu ani s 810kou!

Kde začít? Ještě honem do rozvaděče. Koukám – ha! Možná mám kliku. Vidím totiž spadlý jistič. Nahodím ho, zpátky za knipl a úlevný výdech. Motorek chtivě vyráží na cestu.

Zdržení, než se mi podařilo mašinku rozpohybovat, nebylo dlouhé. Minuta, možná dvě. Zmiňovaný osobák neměl šanci dohnat můj soupravový vláček, který nikde nezastavuje. 🙂

Rekonstruované Pardubice jsou ovšem díky omezením a nedostatku kolejí dost hendikepované. Často se musí u vjezdu čekat, než se najde skulinka a nedůležitý motoráček může domů.

Při vjezdu do depa už je adrenalin z problému dávno pryč. Nastoupila monotónní činnost. Přehodit výměnu ze spojky. Pomalu po točně (3 km/h) k čerpačce. Vyzbrojit, přehodit angličák, popojet, nahodit angličák zpátky, přehodit další výměnu ve spojce. V depu přehodit výměnu na 1. kolej před vrata, dojít pro uklízečku. U toho už není třeba většího přemýšlení, ale já si ty úkony nějak víc užíval.

Že prostě přesně vím, co a jak mám dělat. V mnohdy nečekaných situacích, při spoustě činností, o kterých cestující nemají ani potuchy.

Čím to je? Měl jsem totiž (a stále mám!) možnost se učit od těch nejlepších. Díky!

Komentář: 1

  • Vzájemná profesní úcta a loajalita je věc, na kterou se už moc nehraje, tak mě vždycky zahřejou tyhle příběhy.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt