Lázně 2022

Můj druhý kolektivní ozdravný pobyt se přehoupl do závěrečné poloviny. Pohled do redakčního systému blogu napovídá, že bych měl zase něco napsat. Právě jsem se vrátil z procedury a protože je venku ošklivo, využiju čas k sepsání několika příhod.

Zapsáno: 1. 2. 2022

Jak jsem již avizoval, do lázní jsem odjel se zkušeným kolegou strojvedoucím, takže jsem se nebál jakékoli nudy. Že skutečnost zásadně trumfne očekávání, jsem ovšem nečekal.

Po příjezdu do Poděbrad, do našeho hotelu, jsem při check-inu na recepci slyšel tiché: “Hopo, Hopo… je to von? Je! Hopo!”

Otočil jsem se, abych se mrknul na člověka, který mě díky vysportovanému vzhledu nemohl na první pohled poznat. Jistě – svět je malý. A ano, je pravda, že se lidi na dráze dobře znají. A samozřejmě – existují náhody. Abych se ovšem na pobytu potkal se dvěma nejoblíbenějšími opraváři lokomotiv (Fanda a Jára, o kterých jsem kdysi psal), tomu se nedá říct jinak než osud.

Partička

Hoši se ubytovali tři pokoje od nás a společně jsme si vypracovali itinerář pobytu, kde se kromě procedur objevovalo i společné setkání při jídle, popř. výlety do přilehlého okolí. Zde se musím omluvit, protože náš vzorek by mohl být podnikovou reklamou na nepijáctví; od docenta Nešpora bychom za náš alkoholický asketismus pravděpodobně získali zlatou plaketu.

O to více jsme ovšem pomáhali restauratérům a cukrárnám v nelehké době aktivní konzumací jídel. Ačkoli jsem průměrný strávník, musel jsem smeknout pomyslnou buřinku před mistrovstvím skutečných velikánů, kteří mi dělali společnost.

Diskuze

Při korzování po kolonádě jsme probírali mnohá témata. Kromě pracovních, které se nesly v duchu stížností na strojvůdcovské zlozvyky přidělávající starosti na dílně, se nesla silná slova i vůči nadřízeným.

Dalším vděčným tématem byly ženy. Několikrát mi při poslechu vyprávění smíchy tekly slzy. Strašně bych je vám chtěl předat, skutečně. Podle admina jsou ovšem málo železniční. A i kdybych je autorsky přiohnul (jakože se třeba odehrály blízko kolejí nebo zrovna začal troubit vlak), není skutečně šance, že by prošly zdejší jemnocitnou cenzurou.

Abyste ovšem neřekli, že jsem to alespoň nezkusil, učiním pokus se dvěma příběhy. Jestli tu nebudou, admin dopíše dodatek, proč je vyškrtl.

Ještě předtím ale…

Musím se zastavit u velkého trápení. Zcela jsem zapomněl na možné nebezpečí, které hrozí při spaní dvou mužů v malé místnosti. Jeho drtivou a ničivou sílu jsem pochopil první noc. Kolem jedné ráno. Čas, kdy spolunocležník zabral a začal chrápat.

Jel strašně. Ačkoli jsem k jeho lůžku zoufale mlaskal či zlostně syčel, nenechal se vyvést z konceptu a vytrvale jel brutální kakofonii plnou tónin. Od kňouravého bzučení (asi jako když startuje Peršing) až k brutálním basům, které rozechvívaly okna. Znova a znova.

Nevím, jestli máte doma chrápajícího člověka. Pokud ano, obdivuju vás. Abych vyloučil svou přecitlivělost, pořídil jsem několik záznamů v různých časech. Každou hodinu od jedné do sedmi ráno. Důkazy, které jsem předložil kolegovi, aby se přesvědčil o hrůze, kterou (nevědomky) v noci předvádí.

Jeho účinná lítost a smutek mě obměkčily a uvěřil jsem, že se jednalo o nešťastnou náhodu, která se nebude opakovat. Byl jsem naivní. Admin, který měl možnost posoudit záznam z další noci, lakonicky konstatoval: “Tvl, já bych ho zabil.”

Zmíněné řešení mi ovšem přišlo dost radikální. Pravděpodobně by se neobešlo bez komplikací. Vyřešil jsem situaci jinak – na druhou část pobytu jsem si doplatil jednolůžák, kam se večer v pyžamu odeberu, abych si dopřál na polštářku s kočičkou nerušený odpočinek. Udělal bych to už dříve, ale nebylo volno.

Znalci

Moje trápení a sinalá tvář u snídaně velmi obveselovala pokoj kolegů z dílny. Jelikož jsme nikam nespěchali a povídání nám není cizí, brzy jsme získali přízeň obsluhujícího personálu, který se k nám choval skutečně velmi srdečně. Zvláště jedna z pohledných servírek nám věnovala nebývalou pozornost.

Bylo nabíledni, že mého kolegu strojvůdce, který dosud není v pevném manželském svazku (jako my ostatní), může potkat během pobytu skutečná nirvána.

Jára okem znalce glosoval:

“Hele, bude jí k padesáti. Ta už určitě ví, jak s ******* zacházet. Se poměješ!”

Neodvážil jsem se nijak zpochybňovat jeho odhad, protože jsem měl možnost předešlé večery vyslechnout jeho mnohé příhody z kolbiště tělesných aktivit. Bylo mi jasné, že mám možnost čerpat učení od skutečného mistra.

Když k nám paní přišla, aby se vyptala na spokojenost s pozřeným jídlem, zjevně nespěchala pryč. Při povídání nakláněla hlavu, zaujatě si natáčela pramínek vlasů na prst a velmi pečlivě hodnotila naše kvality.

Jára okamžitě vyhodnotil stav věcí a povídá:

“Nejlíp se má tady kolega! Je svobodnej, bez závazků, vlastní byt v centru města. Předělanej, nový okna a kuchyň udělal v retru!”

Paní okamžitě poznala, kam je nutno upřít pozornost.

Možná vás, stejně jako mě, zajímá, proč Jára extra zmiňoval tu retro kuchyni. Když jsem ho na to zeptal, bez zaváhání odpověděl:

“Tyhle starý báby mají nejradši klasický, točící knoflíky na sporáku. Jak jsou tam dotykový plošky nebo digitální číslíčka, spolehlivě je odradíš!”

😀

Závěr

Koukám na znaky, to jsem se zase rozepsal. Dumám, jak to nějak hezky ukončit. Už vím. Bude šest večer, musím na večeři. Kluci už čekají. 🙂

Dodatek admina

Druhá historka, ač zábavná, se tu vážně nedá publikovat. Jednak se týká choulostivého tématu v detailu a potom přepis do textu málokdy vyzní stejně, jako když ji někdo vypráví v uzavřené skupině v danou chvíli.

No a nakonec je třeba zmínit, že KOP 2022 byl předčasně ukončen pozitivním covid testem jednoho z členů skupiny, takže všichni museli odjet pryč. Hopa aktuálně přebývá doma a čeká na ukončení izolace, neb se mu virus též nevyhnul. Ale je v pohodě, nebojte. 🙂