Novoroční smekání

Dnešní psaní mělo být o sportu, což by mi umožnilo získat další týden nad přemýšlením, o čem psát v letošním roce. Nevěřícně jsem tedy sledoval, jak admin nasyslenou munici plnou spokojenosti vyplýtval již ve čtvrtek.

Na mé zlostné napomenutí reagoval výsměšně s důvodem, že psaní o sportu zde nemá pražádnou důležitost a budou zařazována jen někdy, za odměnu. Věděl totiž, že mám další zážitek, který se mi nechtělo zpracovávat, neb se u něj projevilo moje selhání či nezkušenost. A to samozřejmě ukazuji velmi nerad.

Každopádně pro  úplný obraz občasného nevědění je třeba, abych se o něm zmínil, možná pro nové adepty našeho řemesla.

Zkušenosti

Ví se o mně, že už pár let jezdím. Několik věcí mě potkalo, mnohdy už tuším, co mohu kde a kdy čekat. A jak se v situacích zachovat. Nemám z podobných situací strach, spíše obavy. Nezapomínám na opatrnost, někdy možná až zbytečnou. Stále jsem si vědom, že nejsem mistr světa. Pořád se učím, ptám se, ujišťuji se o správnosti postupů a nestydím se přiznat, že občas něco nevím nebo neumím. A přesto někdy koukám jak za zelena utrženej!

Po výluce

Po třičtvrtěroční výluce Pardubice-Rosice-Chrudim se – zatím s určitými omezeními díky běžící stavbě – trať opět otevřela. Těšil jsem se moc. Jezdit autobusem po silnici vedle kolejí, kde jinak lítám s vlakem jako čert, mě nebetyčně štvalo.

Samotné otevření proběhlo dle mého dost punkově. Nastalé změny jsou velké. Masivní přestavba zcela proměnila zažité zvyklosti, a tak jsem si raději na své volno, den před první jízdou, dojel prohlédnout, co a jak. Neuměl jsem si z předem dodaných fotek a textů dostatečně představit, jak a kam je které návěstidlo posunuté. Odkud je na něj vidět, jak dlouhá jsou nástupiště, kde mi asi vyjdou dveře atd.

Mám zkrátka rád jistotu, že mě nezaskočí banální věc, kterou bych díky pohodlnosti zanedbal.

Výluka skončila a hned třetím vlakem jsem si mohl vyzkoušet svou přípravu. Jel jsem pomalu, nespěchal, prohlížení a kochání nebralo konce. A víte co? Ono to v reálu samozřejmě nebylo nic hrozného. Naopak. Jako Kolumbus objevujete Ameriku – žasnete nad neznámým místem a po pár jízdách už získáte svůj navyklý skill.

Obnova zvyklostí

Jelikož jsem byl v práci i další den, měl jsem možnost utřídit si a zakotvit všechny rozdíly. Protože se na trati dlouho nejezdilo, dostal jsem kromě všeobecných rozkazů i rozkaz OP. Prý hrozilo, že by kolejové obvody nemusely správně vyhodnotit vlak blížící se k přejezdu. Údajně se obnovuje šuntovací schopnost koleje. Možná někdo ze zabezpečováků nebo zkušenějších kolegů doplní víc informací. Já si každopádně všímal, že přejezdy fungují správně. I tak jsem rozkaz samozřejmě respektoval, pěkně 250 metrů, 60 metrů, 10 km/h – přesně dle předpisu.

Smekaná

Protože se jako fírové u ČD v posledních měsících neflákáme, hned další den jsem zase pracoval a za více než 12 hodin odvezl 3 otočky do Hlinska a zpět. Pak zbývala už jen jedna obrátka do Slatiňan a tradá domů.

Nebyl jsem ten den nijak unavený, prostě se jezdilo fajn. Místo Žraloka jsem dostal na celou směnu Regionovu. Byla zcela vzorná, jezdila a fungovala na jedničku.

Vyrazil jsem s posledním vlakem. Začalo drobně mrholit. Žádný déšť, teplota kolem 5 stupňů. Odjíždím z Rosic, jsem zastávkový vlak, takže jen přibrzdím pro ZnZ u závodiště a svištím dál. Ani Jesenčany nikdo nechce, přijíždím do Medlešic.

Ilustrační foto: Claus Grünstäudl / Unsplash

Na předvěsti volno, na vjezdu a odjezdu volno. Pobyt ve stanici dle sešiťáku 30 vteřin. Jedu na čas, přibrzdím si a… nic. Kola stojí, smekám se a smekám se brutálně. Nezpomaluju, prostě se neděje nic. Ale vůbec nic!

Povolím brzdu, sypu písek, znova lehce brzdím a kola se opět blokují a Regina se smeká vpřed. Opět ulevit brzdě, držím tlačítko pískování a opakovaně zkouším jen zlehka snížit tlak. Konečně se projevuje efekt písku, adheze roste a začínám zpomalovat.

Teprve teď si vydechnu a poděkuji svému učiteli a kontrolorům strojvedoucích, kteří mi vštěpovali zásadu, abych si vždy nabrzdil před vjezdem do stanice. Nebýt jejich vedení, neměl bych žádnou šanci ani rezervu a projel bych kolem peronu jako na saních.

Žádná novinka

Samozřejmě jsem věděl o tom, že když se někde delší čas nejezdí, může se kolem změnit na kluzký kus kovu. Jelikož jsem ovšem předešlé dny místy projížděl bez potíží, nedokázal jsem pochopit, jak moc se může situace změnit díky vzdušné vlhkosti. Už jsem se dřív taky smekal, zažil několik mizerných podzimů, listí, bláto na přejezdech, ale nikdy to nebylo nečekané jako tentokrát.

Ani rozjezd ze stanice se mi posléze nevedl. Klouzalo to, přidával jsem procento po procentu, k tomu pískoval, ubíral, přidával, ubíral a tak dále. A do toho jsem poslouchal, jak mi obutá Regina připomíná, že se mi podařilo zařadit mezi neumětely, kteří neumí brzdit.

Do další zastávky jsem se blížil raději velmi, velmi pomalu. Daleko před návěstidlem s výstrahou jsem se šinul dvacítkou, především s pamatováním na sklon trati. Ten funguje v běžných rychlostech jako násobič smyku a vždy mi připomene, že nemám zapomínat na správnou techniku brzdění a nutnosti přizpůsobit jízdu aktuální situaci. Na kolejích to platí samozřejmě mnohem více než na silnici.

A dál…

Po zastavení v Chrudimi jsem raději o smekání informoval výpravčího. A při cestě zpět jsem jel zase pomalu, čímž jsem dovezl menší zpoždění. Do knížky předávky jsem napsal, že plochy na kolech vznikly mým přičiněním a kolegovi, který čerstvě nastupoval, předal informaci, že je to dneska hodně jinak.

V dalších dnech jsem se potom dozvěděl, že nejen já jsem měl potíže. I další vlaky zažívaly podobné trápení a mnozí zkušení kolegové častovali hněvivými výkřiky správce kolejí. Jestli se mělo, nebo nemělo po dlouhé výluce postupovat jinak, nevím. Já získal další zkušenost a rytmické duc-duc mi ji bude navěky připomínat.

Jedna věc se ale přesto podařila. Když jsem čirou náhodou inkriminovaný stroj opět po třech dnech dostal, nebylo po dunění ani památky. Zdrže totiž smykem vytvořené plošky zcela vyhladily. Potěšeně jsem se tedy zaradoval, že se moje ostuda rychle zapomene. 🙂