Na tenhle zážitek bych málem zapomněl.
Svezl jsem ranní vlak do Pardubic a protože tu mám 20 minut pobytu, došel jsem si do Pontu pro rohlík. Při návratu přes poloprázdnou halu jsem zaznamenal potácející se dvojici zhruba 18letých mladíků, kteří křikem a žertovnými scénkami na kolemjdoucí dokazovali, že jim patří svět.
Jeden z nich měl husté vlnité vlasy a na hlavě baseballovou čepici připomínající rendlík. Ten druhý, vysoký, kterého čepičář podpíral, se nekontrolovaně vlnil a klátil. Pivo, které cucal z pytlíku, zjevně nebylo toho rána jeho první.
A furt řvali. Jako krávy!
Už na nádraží vzbuzovali svým chováním pozornost, u mě jednoznačně odpuzující. Mám v oblibě neměnná a poklidná rána. Užívám si tichý šum cestujících při protékání prostorem. Tahle dvě vemena svým jekotem moji idylku narušovala.
Vrátil jsem se do Žraloka a v oddělení původní jedničky zaznamenal známou tvář původně turnusového kolegy, který už několikátý rok brázdí vody na elektrických štrekách.
“Čau! Tak jak, jedeš domů?” zdravím ho.
“Jo, jedu. Byls pro rohlajs?”
“Ne asi, tvl. Mám hlad jak svině, jsou eště teplý, bába je v šest vyndavala z pece.”
“Prej že končí Vojta, jo?” ptá se.
“Hmm. Je zničenej a otrávenej, prémiovej turnus máme, víš jak. Jen je kapku na p*ču, jde k Arrivě.”
“Hele, podle mě se to celý pose*e.”
“To teda, ale horší bude… čum, ta je dobrá, co?”
Hovor plyne, přišel ještě vlakvedoucí a jak se sejdou tři účastníci se stejným tématem, je vždycky o čem povídat. 🙂
Vemena
Do rozhovoru písknul zvuk otevíraných dveří. Komické duo z nádraží nastupuje k nám do vlaku.
Rozjaření z faktu, že málem nastoupili do rychlíku, ale včas si svůj omyl uvědomili, jim dodalo další sebevědomí. Opět vítězoslavně ryčeli v bojovném tónu.
Střízlivější pačesák v čepici při pohledu na nás usoudil, že ukazovat bujarost v těsné blízkosti zaměstnanců dopravce není nejlepší volba. Jal se manévrovat nadojeného dlouhána směrem k velkorysému prostoru pro přepravu kol a WC. Dokonce za sebou zavřel i oddílové dveře.
Rohlík jsem dojedl, uteklo to, za dvě minuty jedem. Návěstidlo svítí, čas, výzva, souhlas, vyrážíme.
Tlačítko
Dojedu do Rosic a po úkonech se chystám přejít na druhé stanoviště. A slyším řev od dveří!
Nalitej klátinoha chce ven na perón. Prostor ve vlaku je mu nepříjemný a mlácením do skel dveří vyjadřuje nespokojenost s pomalým tempem výsuvu schůdků a otevřením dveří…
Jeho pačesatý pobočník mu zdatně sekunduje. Ozývá se křik, do toho buch, buch do tlačítka. Než jsem k nim stihnul dojít, přidává se ještě kopanec podrážkou.
Vjel do mě neuvěřitelný vztek. Kdo nezažil martýrium s poruchami dveří na jednotce 844, kdy dílna opakovaně bádá nad neposlušností dotykové plošky tlačítka a fírové tráví dlouhé minuty na resetech dvacítkou jističem, čímž si prodlužují pobyt v zastávkách, když lidé nastupují pouze jedním otvorem, nemůže úplně pochopit mé aktuální rozpoložení.
Ale třeba budete rozumět jiné věci. Když vlak řídíte, je prostě “váš”. Nejen podle předpisu a odpovědnosti. Ale i lidsky. Já si prostě připadal, jako by ten zmetek kopal a mlátil do mého auta.
Dialog
Za vteřinu jsem byl u nich. Možná jsem byl přes čáru, ale je mi to fuk. Hněval jsem se tuze moc!
“Ty hov*ohlave zku*venej! Ještě do toho, ty s*áči, kopni a rozervu tě jak tepláky!” hlesnul jsem mu zvýšeným hlasem do ucha. “Co si, ty vo*e, myslíš, že mi budeš kopat do dveří? Kam jdeš? Ven nebo co?”
Klátinoha se kymácel jak třtina. Bulvy měl vyvrácené nahoru, ukazoval bělmo. Děj byl pro jeho paralyzovaný mozek asi příliš překotný. Ale pačesák v čepici okamžitě poznal, že se ocitnul v mimořádně ohrožující situaci.
Nesnažil se vysvětlovat, polemizovat. Ani namítat.
“Už nejdu nikam, do Chrudimi chceme,” šeptnul. Popadnul nach*aného kolegu za boky a vymanévroval ho s otočkou od dveří zpět k záchodkům. A bylo úplně ticho.
Vrátil jsem se ke stanovišti, abych ho zamknul. Kolegovi a vlakoušovi, kteří zamyšleně pozorovali celou akci, povídám:
“Kluci potřebujou do Chrudimi, no tak je svezem, ne? Tvl, mi bude kopat do dveří, neskutečný!”
Už nic
Když pak v cíli oba vystoupili, očekával jsem nějakou dohru. Že se budou chtít za ponížení pomstít. Gestem, nějakou invektivou, výčitkou za zpoždění…
Nic nebylo. Pravděpodobně na mě úplně zapomněli. Věřím ale, že jim někde v nejzazším koutku mysli zůstane informace, že se do Žraloka nekope.
Pivo
Protože to dneska bylo trochu o pivu, připojím dvě fotky, které mě zaujaly. Nejsem jejich autorem. První momentku jsem si vypůjčil od kolegy MV z Garáže. Přijde mi úplně magická. Soustředění, zalíbení, spokojenost a pohoda.
A ta druhá, ze stránek Meanwhile in Czechia, ukazuje to, co rádi nemáme. Smrad rozlitého moku, ulepená podlaha a odsudek směrem k nám, že máme soupravu v bordelu.
Takže, prosím vás, nelijte nám pivo po podlaze. A ani z oken! 🙂
I přes občas drsná slova, detailně popsáný děj 👍…. nejezdím již léta u “matky”, ale bere mě ďas, když vidim jak jsou někteří “kolegové”
lhostejní k jim svěřenému majetku, rozuměj stroji. Takhle to na dráze u fírů nikdy nefungovalo, a to již mám odmakáno přes čtyřicet let….
Holt nová doba, úpadek profese, za který by nám museli naši předci kolegové nafackovat, že jsme toto zvěrstvo vůbec mohli na této profesi připustit…
Váš příspěvek, pane KOLEGO, svědčí o tom, že by v budoucnu, až se zbavíme všech těch karieristů a jejich odborářských poskoků, mohlo býti pro poctivé strojvedoucí lépe 😊
Tak to vam tedy nezávidím, nejhorší na tom je, že jste je nechali vůbec nastoupit. Takový cestující ( dá li se jim tak říkat ), vůbec nemají v dopravnich prostředcích co dělat. Jo, jo to se ty babe keca, řeknete si, ale kdo s nimi má potom cestovat a verim, že za cesty určíte zticha nebyli. A že pak byli agresivní, jak pisete na vašeho miláčka, tak to se dalo také predpokladat. Takže, kdo je vlastně viníkem ? Na dráze jsem pracovala 40 let, a také jezdli hulvati a neprispusoblili vandraci, ale my jsme, ,, jako vlakova ceta ,,byli z odpovědní za hladký průběh jízdy vlaku. A když se něco takového stalo, prostě jsme takove vytecniky nepustili k přepravě. Nemám v úmyslu nikoho kritizovat ani urazet, ale chtěla jsem jen vyjádřit svuj nazor na napsaný článek. Jinak si vaši náročnou práci vazim a přeji vam do budoucna, hodně najetych km. Bez nehod.
Díky za názor.
Nebudu s Vámi polemizovat co by se mohlo a mělo udělat jinak.
Popravdě se u některých situací stále ještě učím.
Teď v sobotu moc nechybělo a konflikt by byl na světě.
Proto se snažím věci nehrotit a pokud to jenom trochu jde, domluvit se.
Taky jsem byl mladej, taky dělal lumpárny, takže mám pro nezbedníky určité pochopení.
Ale přece jenom-vocamcaď pocamcaď! 🙂
Jednou, v roce devatenáct, jeli kreténi rychlíkem ČD, starší motorovou soupravou na vodu do jižních Čech. Pouštěli hlasitě hudbu, k tomu obr vedro. Jsem rocker, ale tohle bylo bezohledné.. navíc Krajčo😆. Chudák paní vlakvedoucí je poprosila o ztišení, mladý “žádné povinnosti a všechny práva” s ní začal diskutovat, že se to může dle předpisu a nakonec byli vulgární, asi tři, i holky. Ozvala se ale jedná neohrožená maminka s dítětem a hlavně holohlavý ramenáč. I já, s další paní, i další chlap. Vůdce party se ušklíbl, že prý je to vzpoura. Ale ztišili to. Halt verbež, byť zřejmě studenti.
Teď v Arrive by je hnali rovnou ( Praha České Budějovice přes Písek, trať).
Pamätám si, raz v pantografe (460-ka). Cesta z Košíc do Prešova. Pán (objemovo väčší), v značne „vydezinfikovanom“ stave si sadol na sedadlo tak „múdro“, že všetky 4 plechovky piva, čo mal v kapse si spolu s tou kapsou rozsadol. Snažil sa to tam nejak servítkou upratať, keď videl prichádzajúcu vlakvedúcu. Najlepšie boli potom jeho doslova „mačacie oči“, ktoré nasadil a povedal: „Ja Vám zaplatím upratovačku.“ Mal to šťastie, že sedadlo bolo kožené. 😅