Klíče

Nejlepší je, když si “tvůrce” sám sebe představuje v lepším světle. Nejsem výjimkou.

Nejde ani tak o zbytnělé ego nebo touhu zapůsobit na čtenáře bezchybným obrazem, aby se všichni utvrdili v dojmu, že se na mé straně potkali na chvíli s dokonalostí. Je za tím snaha spíše neukazovat často laciné omyly, kterých se samozřejmě občas dopustím. Jako tentokrát…

Zapsáno: 15. 6. 2023

Večer jsem skončil premiérově zcela mimořádnou šichtu ve 20:20 večer. Byla odjeta mou maličkostí úplně poprvé a radostně. Po značné práci, kombinatorice a tlaku mnoha zkušených pracovníků (vyzdvihnu jmenovitě pány Bohouše a Jirku plus hocha Víťu) se podařilo zcela eliminovat takřka tříhodinové přerušení a nepříjemnou dělenou směnu.

Nově se tedy přímo v pardubickém depu ráno kromě motorku vezmou též klíče od tratě D3, kde přestavujeme uzamčenou výhybku. Dovezu vlak do Holic, potom soupravově do HK, odstavím mašinu, režijně Panterem do Pardubic a zde pokračuji se dvěma spěšňáky dle turnusového oběhu.

Celé je to aktuálně ještě zamotanější. Díky rozsáhlé přestavbě Pardubic, výlukám a výměně hlavních kolejí (jsou vyloučené) se nedá do depa přes den vůbec zajet. Takže je kolem jakékoli operace typu zbrojení, odstavování či střídání třeba spousta telefonování, doptávání, odnášení, chystání a také předvídání…

Všechno klaplo na jedničku, vymyšlené je to bezvadně. Jen se nepočítá s tím, že někdo pochybí. Např. já…

Řetěz je tak silný…

Když jsem totiž spokojeně předal ve 20:20 Reginu na ose, přesunul jsem se hbitým krokem do auta, které stálo poblíž. Doma jsem byl díky rychlosti odměněn manželčiným vyprávěním o školních peripetiích, jejichž malou ukázku (ačkoli mi ji zakázala) si zde dovolím prezentovat. 🙂

Do práce jsem měl jít další den na devátou a jezdit do 21 hodin. Uvažoval jsem, jak vstanu před sedmou, odplavu si dávku radosti před prací, když jsem to v HK nestihnul. V představách prázdné aquacentrum, usínal jsem s úsměvem na rtech, radostný ze své mazanosti. Ehm.

…jak silný je jeho nejslabší článek

V 5:45 zvoní služební telefon. Mám ho hozený v obýváku, nemá mi vůbec kdo volat. Zvlášť když spím.

Vyskočím z postele, volá kolega Honza.

“Ahoj, už jsem tu, poslouchám,” zahajuji hovor.

“Ahoj Hopo, nerad tě budím, tys byl včera v Hradci, viď? Asi jsi nevrátil klíče od D3,” zní pomalu, klidně a trpělivě ze sluchátka.

Mozek zašrotoval a polila mě horko-studená sprcha studu, adrenalinu a totální trapnosti.

“Honzo, nezlob se na mě, já jsem neuvěřitelná p*ča!” vysoukal jsem ze sebe. “Máš pravdu, budou v batohu. Vezeš taky školáka, jo”

“Jo, do HK.”

Mozek začíná pracovat v plném tempu improvizace a naskakují mi varianty řešení, jak nejlépe minimalizovat následky vlastního opomenutí. Kalkuluju v duchu dojezdové časy, hapruje mi tam teda bazén. I kdybych se zbláznil, nemám šanci ho stihnout. Udělám to teda jinak.

“Honzo,” nadechnul jsem se, “počkám na tebe v Platěnicích, nevadí? Abych nemusel do města.”

“V pohodě, jasný,” směje se, “zatím čau.”

Rekapitulace

Chystám si věci na sport (chůze, kolo, veslo) a uvažuji o situaci. Samozřejmě vím, proč jsem selhal. Soustředil jsem se totiž na vzorec naučeného chování s mnoha funkčními pojistkami, které minimalizují i vylučují možnost chyby či opomenutí. Plus novinka – klíče od D3 už se nedávají do sejfu jako dříve. Tím se urychluje provoz. Dělám si vlastní rekapitulaci.

1. Já, okamžitě po přestavění a uzamčení výměn, dávám klíče do batohu, abych je neztratil. A aby nezůstaly na stroji, který opouštím. To už se stalo mockrát.
2. Bohužel jsem se už díky výluce během dne nedostal do depa, tam by mě tutově praštila do očí schránka na klíče. I to už se stalo několikrát.
3. Nešel jsem tentokrát ani ke strojmistrovi s poštou. Což bývalo dřív pravidlem.
4. Nově je střídání na ose a ne v depu. Za normálních okolností jsem vždycky věšel klíče od lokotky na háček. A tam by mě trklo do oka, že mám ještě klíče od D3.
5. Ještě večer po 20. hodině bylo vedro jako kráva. Sundanou mikinu jsem nacpal do batohu a masivní svazek s ní přikryl a utlumil. Kdybych ji měl na sobě, všimnul bych si…
6. Doma jsem si nevyndaval nic z báglu a nechal to na ráno. Což běžně nedělám.

Člověk má nutkání se obhajovat, ale tady není potřeba dlouze polemizovat. Prostě jsem neudělal, co jsem měl. Nezbývá, než se poučit a dát si příště větší pozor.

Kolegialita

Jedna věc je jistá. Honza, který je u nás kratší dobu než já a rekrutoval se z profese, která nemá s dráhou vůbec nic společného, naprosto v klidu a bez zbytečného povyku dokázal “zachránit” chybujícího kolegu.

Strašně moc se těším, až mu to budu moci vrátit. Má to u mě schované a určitě nezapomenu. Jedno kde, jedno kdy.

Díky, plukovníku! 🙂