Mráz

M

Je brzké ráno. Svítá. Silný mráz kreslí na okna mašiny ledové květy.

A taky je tu zima jako v p*či, protože lokotka na stanovišti netopí.

Zapsáno: 9. 1. 2024

Jsem si nějak odvyknul, trošku možná zparchantěl a změknul, říkám si v duchu při pohledu na teploměr. Aspoň že jsem nemusel nazouvat filcáky, které jsem si přibalil pro strýčka Příhodu do igelitky. Ta má na uchu přivázanou cedulku “Tatra máslo”. Coby připomínku na transport 20 kusů z výhodného předvánočního nákupu v Globusu.

Mám noční a večer budu odstavovat Žraloka v Hlinsku. Celý den jezdím se zacvičujícím se kolegou, který bude brzy dělat autorizační zkoušky na stroj. Nebaví mě to. Čas stojí, neutíká. Dostávám teď zacvikanty nějak moc často.

Mám p*del i záda pokřivené z propadlé a nesmyslně umístěné nouzové sedačky, kterou navíc nějaký silný (čti tlustý) kolega vyvrátil na obou stranách z pantů. Není z ní prakticky nic vidět a nemám ji rád!

Ještě než odjedeme poslední vlak z Brodu, volám panu výpravčímu a ptám se, kam stroj odstavíme, neboť musí být na nabíječce.

“Hopo, už to mám vymyšlený. Dáme ho na druhou stranu do šturcu, ke stojanu,” dí vládce kolejí spokojeně v odpovědi.

Jak se praví, tak se i stane.

“Ještě popojeď, pomaličku, smeká se to tady jak sto ku*ev. Fakt jen 3 km/h, víc ne, jinak vyvalíš kozu. Už se to tady nějakýmu jankovi stalo,” poučuju nováčka přísně.

“Táák, stačí! Tady jak začíná střecha, nám vyjdou obě kluba. Dáme to na oba dobíječe. Nebudem riskovat, že jeden vypadne a pak se stroj nenatočí,” pokračuju dál. “Zastřádej, vyřaď směr. Chcípni druhej motor, první motor. Řízení nech zaplý, ať vidíme naskočení dobíječe, že je tam nějakej odběr.”

“Pojď se podívat, ať víš, co a jak,” nařizuju mu potom, “navlíkni si rukavice, ať nejsi špinavej. Vem druhý klubo kabelu, otevři si čtyřhranem. Tamhle je stojan, rozsvítí se ti kontrolka.”

Tma. Nic. Stojan nefunguje.

Je 21 hodin, venku -11 stupňů.

Ačkoli se pan výpravčí snaží, něco je špatně. Stojan je prostě KO.

Ilustrační foto: Elimende Inagella / Unsplash

Ku*vadrát

Přeposunujeme na kolej číslo tři. Znovu rozmotáme kabel, tentokrát pouze jeden, neboť se tu nabíjí i další stroje. Napíchneme ho a přepnem Gčko, takže se bude temperovat celá jednotka. Provedeme a… Nic, dobíječ mlčí.

Znovu startuju Žraloka, popojedu s ním k druhé zásuvce na B straně jednotky. Chcípnu, připojím kabel a.. Nic, dobíječ bez života. Nefunguje ani jeden.

Zacvikant se zájmem pozoruje, jak v duchu tradice křičím do mrazivého nádražního ticha své oblíbené nadávky. Trošku mu závidím. Ještě není pohlcen problémem v takové míře jako já.

Vytáčím telefonem kolegu, který má se strojem ráno jet. Je to můj mentor a věrný lázeňský druh Honza.

“Heleď, dneska se moc nevyspíš, páč budeš muset protáčet, Honzino,” zvěstuju chmurnou novinu.

“Nechám ti klíče u výpravčího, asi to pak bude chtít i přestavit, páč prej nemá koleje,” přidávám po chvíli jinou mrzutost s nadějí, že už byla předešlá informace úspěšně vstřebána a další jobovka projde bez větších potíží.

“A hlavně ať tam máš ráno teplo, páč s tebou pojedu do Žďárce, tak ať nemrznu! Radši si zatop dřív,” zakončím celou litanii přátelským a trefným doporučením.

Z druhé strany sluchátka věru neslyším žádnou radost.

Chlad

Nicméně ano, když se po pěti hodinách spánku ve 3:50 probouzím, slyším pod oknem charakteristický klapot Mercedes motoru. Vcházím na stanoviště.

“No moc vedro tu teda nemáš. Ještě že jsem si vzal druhý triko, páč je to vo nastuz,” konstatuji rozmrzele.

Poslouchám, co se dělo a co sám dobře znám. Odjíždíme na čas.

Ve Žďárci u Skutče se nám neotevřely dveře. Lidi nalepení k jednotce nervózně mačkají tlačítko. Gumové těsnění v teple a stékající zkondenzovaná voda v kombinaci s vnějším chladem způsobily pevný svazek s kovovým rámem.

Přesně mířeným kopancem na prostředek gumového návalku pomohu zpitomělému elektronickému mechanismu najít správný smysl jeho konání. Dvoukřídlo dveří se poté ihned jako zázrakem otevře.

Moje Regina je na kabelu, uvnitř asi 10 stupňů. Kolega nezapomněl nastavit “ebra”, takže je předtopená.

Jen mi nefunguje stanoviště. Fičí tu z výdechů ledový vzduch. Nepomáhá reset, ani přes jistič. Zkusím tedy zapnout klimatizaci a vyjet teplotou nahoru. Po zhruba 20 minutách se jednotka neochotně vzpamatuje a nechá se přepnout do topícího režimu.

Dál už je to vcelku pohoda. Vlak jede, topí. Díky křižování si přivezeme pět minut sekeru. Následující vlaky už jsou zcela na čas.

Končím v poledne, předtím vyzbrojím, nechám vlak uklidit, odsát WC, doplnit vodu a předám stroj na ose kolegovi. 

Jedu přes bazén k domovu. Ve vodě už s úplně vyplou hlavou přemítám nad faktem, že to zase všechno nakonec klaplo.

Ostatně – čekal někdo něco jiného? 🙂

Komentáře: 3

  • To jsem rád, že to dopadlo dobře 🙂. Ty si stejně vždycky nějak poradíš s jakýmkoli problémem 😄. A stalo se ti někdy, žes prostě vůbec nevyjel? Že jsi potřeboval náhradu?

    • Ba ne, mockrát si neporadím a jsem v neřešitelné pasti. Nejčastěji mi k úspěšnému obratu nebo dobrému konci pomohou nejbližší kolegové. Bez jejich mohutného supportu, objevů, informací či rad, bych stál často zcela bezmocně. A pouze vztekle ronil krokodýlí slzy!!! 🙂 😀

  • Mně se líbí ( bez ironie) 😂, jak to vždycky romanticky začne, ten článek a následuje nějaké slovo s hvězdičkami.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Činnost webu můžete podpořit jednorázovým příspěvkem, pokud se vám tu líbí 😊.

Archivy

Kontakt