Nápis “bez schůdku”

N

Když člověk na nějaký nápis kouká delší čas, prakticky ho přestane vnímat. Samozřejmě ví, že tam je a že je důležitý, ale zvyková slepota je mrcha.

Neušlo mi, že při focení nebo videu z kabiny se často čtenáři a diváci zarazí u nálepky: “Vrbatův Kostelec bez schůdku!” či “Chrudim zastávka bez schůdku!”

Tak si ho dneska rozebereme.


Ten nápis je tam z velmi jednoduchého, leč závažného důvodu. Zkusím popsat, kde se tam vzal a proč je ku prospěchu věci. Částečně jsem to už popisoval v tomhle článku a přidal i dřívější vlastní zážitek, ale dnes si to rozebereme detailněji. Včetně zážitku nového. 😀

Varovný text tam umístil kontrolor strojvedoucích. Ten již mnohokrát, v různých ranních nebo pozdních nočních hodinách, pomohl mnoha kolegům, včetně mě, naprosto přesnou radou v nouzi.

Občas po dopravní stránce, ale hlavně při technickém problému, kdy se mašinka začne chovat mimo očekávání a začne “zlobit”, “nejet” či “nefungovat”. Obdivuju jeho erudici a znalosti, protože vybavit si množství typů a všemožných schémat, postupů, rekonstrukcí, novinek, různých lokomotivních řad, to vše bez možnosti být na místě a vidět, je obdivuhodná dovednost. Orientovat se po paměti a lovit detaily – neuvěřitelně složité. A stále se bavíme o tom, že je nutné dodržet předpis.

Žralok, čili motorová jednotka 844, je opravdu moderní stroj. Mimo jiné oblíbené vlastnosti jako wifi, klimatizace, vakuová toaleta, rychlost a pohodlí na vzduchovém polštáři, nabízí i komfortní funkci výsuvného schůdku.

Ten je užitečný na starých, nerekonstruovaných zastávkách, kde schůdek pomáhá překonat větší výškový rozdíl mezi nástupištěm a hranou dveří, což ocení především starší či hůře pohybliví cestující. Ve spoustě stanic, které rekonstrukcí SŽ (dříve SŽDC) prošly, a kde je nástupní hrana prakticky ve stejné výšce jako perón, potom funguje víceméně jako záchrana pro případ, že by někdo šlápnul do mezery mezi vozem a nástupištěm. Jiné motoráčky, typicky řada 810 či Regionova, tuhle vymoženost nemají.

Schůdek je standardně stále na ovládacím pultu zapnutý, i když mě tahle fíčura neuvěřitelně irituje, protože výsuv a následné zasunutí zbytečně prodlužuje pobyt ve stanici. O celých 22 vteřin. Mnohdy mám v místě jen minutu pobytu a pokud ztratím skoro půlku z toho manipulací se schůdkem, nezbývá moc času na otevření/zavření dveří a především na nástup a výstup cestujících.

No a potom je tu zastávka Vrbatův Kostelec… Chrudim – zastávka už z papírku vypadla. Loni na jaře, během výluky, provozovatel kolejí opravil nízkou hranu a nyní je vše v nejlepším pořádku. Vrbaťák ale zůstává rizikový. Čím?

Zastávka je v oblouku, ve stoupání, a hrana nástupního místa je mnohem níž, než by bylo milé. Schůdek se vysune, zajede pod perón, lidi vystoupí. Dojde k nadlehčení jednotky, zavřete dveře a schůdek nezajede zpátky. Zůstane viset zaseklý za hranu nástupiště. A jste v p*deli! Pořádný.

Hned u zastávky je přejezd, takže blokujete závory. Nemůžete odjet, takže zpožďujete další vlaky na křižování. Jste nervózní, protože víte, že vám nikdo nepomůže. Musíte to vyřešit sami. A počítejte, že se zdržíte.

Ideální postup je vypnout centrální dofuk vzduchového podvozku, vylézt ven, nasoukat se mezi perón a mašinku, a pod skříní jednotky najít potřebný kohout s pojistkou. Vypustit měch a tím snížit světlou výšku. Zavřít kohout, pomodlit se, jít zavřít dveře a pokud se snížila výška, schůdek snad zajede zpátky. Jít zapnout do rozvaděče dofuk podvozku a vyrazit na cestu.

Tolik k teorii a ověřenému postupu několika mých kolegů z praxe. Loňské léto jsem měl možnost si podobný postup vyzkoušet i já sám a byl jsem z toho na zhroucení.

Řídím mašinku strašně rád. Baví mě to, usmívám se, když se všechno daří, čirá spokojenost. To koukáte, jak to umím, říkám si občas v duchu. Vezu vlak plnej lidí, budou tam včas. Všem svým známým řeknou:
“Člověče, jel jsem teď z Hlinska tím novým spěšňákem, hele, a je to moc fajn. Jelo to na čas, do Pardubic jsme přijeli dokonce o dvě minuty dřív!”

Přijíždím k Vrbaťáku, zastávka na znamení a nastupuje mi šest kolařů. Vypnu výsuv schůdku a čekám, až nastoupí. Zavřu dveře. Displej ale ukazuje červenou barvu – nejsou zajištěné. Mrknu do kamery, dveře otevřený. Ku*va, jak to?!

Zabrzdím, zastřádám a jdu se podívat ke dveřím. Po chvilce zrada odhalena! Paní, co nastupovala s velocipedem jako poslední, škrtla šlapkou o malý plastový výčnělek a vyrazila z držáku fotobuňku. Optickou závoru. Ta nyní nedává správný impuls. Mašinka si myslí, že někdo stojí ve dveřích a nechá je otevřené, aby ho neskřípla. Bezpečnost na prvním místě.

Umístím čidlo zpátky, paráda, drží. Jdu zpět na stanoviště a zavírám dveře. Nic… pořád otevřeno.

Mezitím telefon od výpravčího, dispečera. Lidi se ptají na přestup, paní vlakvedoucí. Všichni chtějí vědět, jestli pojedeme! Každému je potřeba odpovědět v klidu. Nepomůže na nikoho štěkat, i když bych potřeboval klid na řešení problému.

Diagnostika píše “překročený limit počtu uzavření”. Jdu do rozvaděče, shodím jistič a provedu reset řídící jednotky dveří. Proběhne celý proces, dveře se rozsvítí zeleně a na kameře vidím, že se zavírají. Super!

Jo? Ale vůbec ne!

Při úplném restartu bohužel proběhne celý proces, včetně výsuvu schůdku, i když ho máte vypnutý tlačítkem na pultu. Což jsem bohužel nevěděl a zjistil to tím nejhorším možným způsobem. Ve Vrbaťáku.

Schůdek se v rámci testu po restartu vysunul, zajel po perón a už nechtěl zpátky. Zůstal tam viset za schod. Dveře zavřené.

Nejprve jsem se pokoušel dupáním a silou pomoct motoru. Málo místa a i když jsem za železný profil páčil, nehnul jsem s ním ani o milimetr.

Postup s vyfouknutím měchu samozřejmě znám, ale lokotku jsem níž nedostal. Nedokázal jsem povolit a zcela domáčknout přirezlou pojistku, která drží vypouštěcí kohout.

V duchu nadávám:
“Ty vo*e, já prostě neodjedu. Do pí*i, bába pos*aná! Proč nejede na kole po silnici a tahá ho do vlaku, ku*va?!”

Zcela opomíjím fakt, že sám jezdím i s kolem vlakem plavat pětkrát týdně. 😀

Co teď?

Hlavně neztrácet nervy. Jsme ve spádu. Jdu ke schůdku a vidím, že fakt visí pod perónem zhruba na pěti milimetrech kovu. Není vražený nijak hluboko. Dojdu do kabiny, zavřu dveře. Odstřádám, odbrzdím a čekám s rukou na brzdě. Chvilku se nic neděje. A pak ohromná váha soupravy přemůže odpor kovu s betonem, a já se odlepím. Ujel jsem asi deset centimetrů. Schůdek zajíždí a je zajištěný. Na pultu svítí zelená.

Stejně mi to nedá.

Zastavím a otevřu čtyřhranem dveře na druhé straně jednotky. Vlakvedoucí u nich střeží a já se dojdu znovu podívat, jestli schůdek zajel. Všechno v pořádku, nevyoral jsem ani perón. Paráda, jedem. Zpoždění celkem 12 minut, snad něco stáhnu.

Takže jasně, měl jsem štěstí. Docela klika, že se všechno podařilo. Lidi, kteří tuhle trať jezdí v turnusu, o nástraze v podobě Vrbaťáku vědí. A dávají si pozor.

Občas se ale stane, že jede někdo, kdo se na ni nedostane příliš často nebo tudy jezdí jen zřídka. Mohdy fíra, co jezdí normálně elektriky, nováček nebo zacvikant. A právě pro ně je pod rychloměrem umístěný ten nápis. Na místě, kam často koukáme, s upozorněním, že nechat zapnutý schůdek ve Vrbaťáku vážně není žádná sranda.

Potvrzuji a podepisuji v celém rozsahu. 🙂

3 komentáře

  • Super zážitek 🙂 a parádní historka.
    Jak jsem to četl, tak mě v jednu chvíli vyskočila scéna z filmu Slunce seno…, jak tam jedou do toho oblouku, a všichni se nahrnou na jednu stranu vlaku, snad aby se nepřevrátil. To by asi ve Vrbaťáku nepomohlo co?? Nebo??

  • Pěknej příběh. Mám rád tyhle storky, kdy technika občas vydrbe i s ostříleným mazákem, který si je přesně vědom, kde tkví nástraha. A pak prásk, přijde takováhle malá fíčura s vysunutím schůdku po restartu a je vymalováno…

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt