Otisknout si do paměti změny, které se v průběhu let a ježdění dějí, není úplně snadné. Nebo možné. V koloběhu směn a vlaků si jich člověk na první pohled vlastně ani nepovšimne a přizpůsobí se, aniž by si rozdílnost nebo vlivy okolností uvědomoval.
Zapsáno: 25. 1. 2026
Rušení výpravčí perónové služby, tedy pracovníků správce kolejí, které se od grafikonu událo, je vyvrcholením plíživého trendu centralizace a dálkového dohledu nad řízením české železnice. Vymizel tedy face2face kontakt s lidmi, kteří provázeli jízdy vlaku nebo posunu bez dohledu a záznamu. Nyní se většinově dění odehrává ve strohé a takřka předpisové komunikační lince. Ubylo drbů, klípků, detailů a pikantností, které dokázaly rozesmát, pohladit, potěšit. Ale třeba i varovat, ukázat nebo něco předvést.
Přiznám se, že mi chybí to těsnější pouto s lidmi, kteří do puntíku znali reálie. Anonymnímu hlasu z vysílačky nebo mobilu, nadto beze jména či příjmení, je výrazně složitejší vyznávat trápení, s kterými se fíra na kolejích může potkat. I když… 🙂
1
Stojím v Moravanech. Úkony dopravce, chci se rozjet. Nejdou zavřít dveře. Naštěstí jsou to ty u mě. Šup dolů z křesla, oddělat dekl, vypínač, reset, nejde. Na stanoviště, otevřít a protočit vypínač, zpátky reset, jistič, znova reset, dveře zapípají. Napájení naběhlo, zelená kontrolka zhasne, zmizí kód chyby, schůdek zajede. Paráda!
Zpoždění tři minuty. Zvedám vysílačku a informuji dispečera o problému na vlaku. Ze sluchátka se ozve: “Jo, ahoj, vidím tě, že se už hejbeš. Dělal jsi dveře, koukáme na tebe na kameře.”
2
Jiný den, jiná lokalita. Přijíždím z Masarykova nádraží jako soupravový vlak s dvěma Pantery do Libně. Do nákladových kolejí. Tam si přejdu na druhou stranu a pojedu přes hlavní nádraží na odstavné nádraží jih (ONJ).
Není mnoho času. Zastavím, sáhnu do kapsy a zjistím, že mám pouze jedny klíče. Neotevřu druhou jednotku, univerzální master key čip mám v batohu na svazku a jsem v háji. Volám tedy CDP, že se moc omlouvám, ale zda by mi nemohli posvítit k perónům, až tam zastaví nějaký kolega, aby mi půjčil čip na odemčení dveří…
“Není problém. Vidím tě přihlášenýho na ETCS, zůstaň takhle, já ti rozsvítím návěstidlo a popojeď si. Za dvě minuty ti tam zastaví Ešus.”
Děkuju a popojedu. Ešus zastaví, kolega mi půjčí klíče, já utíkám odemknout a chci jít vrátit klíče. Kolega přibržďuje vedle mě, předám mu je do okýnka, díky moc… “Nemáš zač. Dispečer mi říkal, že až se mi rozsvítí, mám ti popojet naproti, abys to neměl tak daleko.”
Dostanu se na Pantera, děkuji za laskavost a ze sluchátka se ozve: “V pohodě, prosimtě. Tohle se rozumí samo sebou. Svítim ti, tak až si to nahážeš, můžeš vyrazit na hlavní.”
3
Jindy, jinde. Je brzo ráno, s Azraelem mám táhnout Reginu na Přelouč. Ohlásim se z depa na CDP se slovy: “Dobré ráno, s Azraelem na Přelouč s vlakem XXX, poprosím, jestli mě pustíte do stanice.”
“Ahoj, ano, s vlakem XXX pojedeme tam a tam, pak na 17. kolej, odkud budete odjíždět.”
Zastavím v perónech, nemám ještě zpracovanou vlakovou dokumentaci. Protože už mám ale na návěstidle znak dovolující jízdu, informuji, že nemůžu ještě vyrazit. Ze sluchátka se pro mě trochu nečekaně ozve hubování a výtky. Jsem obviněn z něčeho, co sám neovlivním.
Kolega, který je se mnou na stroji, mě se zájmem pozoruje. Vidí, jak mi stoupá adrenalin a nasr*ní do levelu 1000. Ví, že jsem neříkal, že hned vyrazím, do odjezdu nám zbývá ještě 20 minut. Udržím se, omluvím, řeknu promiň a že až bude dokumentace hotová, ozvu se. Asi by ničemu neprospělo zvyšovat hlas a dělat rozbroje. Někdy je prostě nutno spolknout hněv a akceptovat v rámci kooperace a výsledku stav, na kterém nenesete vinu.
4
Je pozdní noc. Stojím s vlakem ve stanici, kde jsem nikdy dřív neposunoval. Dispečer mi ze sluchátka začne střílet čísla kolejí. Nic mi neříkají. Věty jsou dlouhé, nemám šanci si je zapamatovat. Plánovaný pohyb je nutno dobře rozmyslet. Jsem v rozpacích…
“Nezlob se, je to moc složitě, poprosím tě, uděláme to po kouskách, jo? Budu tu jezdit poprvé, nejdřív tedy popojedu do traťové za seřaďovačku, nevadilo by ti zůstat na drátě? Až budu schovanej, řekneš mi a já si přejdu. Pak si to naházím na druhé straně, ozvu se a budeme pokračovat, ano?”
“Jasný, rozumím, vůbec není problém. Hele, svítí ti bílá, tak pojeď.”
Posun sem tam, sem tam a sem a tam a nakonec se zdařil na jedničku podtrženou. Bez problémů, stresu či nepochopení.
5
Máme fírovskou školu, kde se od školaře dozvídám o nutnosti správného slovosledu a výrazů, které je potřeba při sjednávání vlaku používat. Co všechno musí při předpisovém domlouvání zaznít. A běda, jestli ne!
Pln dojmů hned odpoledne, s pamětí plnou informací a pravidel, navážu při posunu spojení. S trochou chlubivé pýchy a samolibosti nad svou fenomenální pamětí recituji číslo vlaku, dopravce, trakci, kolej, návěstidlo, požadavek na přestavení a také konečný záměr.
“Petře?” ozve se po chvilce zaraženého mlčení ze sluchátka. “Pojeď, bude to jednadvacet.” 😀
Závěr
Přiznám se, že mě tyhle drobné vlnky, vybočení ze striktní a pedantské hovorové kázně připomínají časy, kdy u posledního vlaku a předání klíčů pro kolegu v Hlinsku v malé dopravní kanceláři zaznělo: “Ahoj, tak jak to jelo? Co děláš ráno? Víš, že Honza lehnul s patnáctkou? Trefil strom nad rybníkem, musel pro něj v noci broďák, člověče, ten nadával.”
Jako staromilci se mi po tom občas zasteskne. Popravdě a trochu nerad ale musím říct, že ty doby minulé umí současné řízení velmi dobře nahradit. Nikdy bych si nemyslel, že to sám napíšu.
Mračím se v duchu nad tímto poznatkem. Ostatně tak činím pokaždé, když jsem nucen svůj jasný a pokaždé předem zabetonovaný názor korigovat. A jak to máte vy?
Ilustrační foto: franco alva / Unsplash
