Jak jsem v předešlých článcích avizoval, naše fírovské řady letos opustila velká spousta kolegů.
Šlo o výjimečné strojvedoucí, kteří se ve značné míře podepsali na mé lásce k profesi. Vždy mi dokázali poradit, nesobecky prozradili všemožné triky a v kteroukoliv denní dobu pomohli radou či povzbuzením. Napadlo mě tedy, že by si jejich poslední jízda zasloužila něco nad rámec očekávaného.
Samotný scénář rozloučení skvostně vymyslela Pardubická Federace strojvůdců společně s vrchním strojmistrem Martinem: ocenění v depu, historickým motoráčkem pod Oldovým vedením do stanice a odtud ta úplně poslední jízda zpátky. Pak chvilku pobrečet, obejmout se a zajít na pivo – to ti odvážnější. A nebo na kokakolu – to ti bázlivější.
Já přidal jednu troufalou supliku. Oslovil jsem naši novou paní generální ředitelku Ing. Lenku Hamplovou, zda by 11. 11. v 11 hodin nepřijela do Pardubic kolegům osobně poděkovat. K mému údivu odpověděla prakticky okamžitě a z tónu bylo znát, že to udělá ráda. Má prý ten den docela našlapaný, ale nějak si to přeorganizuje. Noblesně, avšak naprosto jasně přitom odmítla, aby se odchod kolegů jakkoliv využil k její propagaci. „Ne, ne, pane Hopo, prostě přijedu vlakem, podám jim ruku a zase odjedu. Detaily prosím dohodněte s mou pravou rukou Andreou.”
Domlouvání se šéfkou kanceláře Andreou Novákovou bylo z mé strany plné komunikačních přešlapů a z její strany odzbrojující laskavosti a trpělivosti. Mé nadšené trotlovství, kterým jsem ji nejspíš několikrát nechtěně urazil, dokázala nechat zcela bez povšimnutí. Zvládla i můj drzý požadavek přivézt z Prahy deset tašek dárků, aby kolegové mohli doma v papučích pít ranní kávu z hrnku s logem ČD. Andrea je vždy přesně tam, kde má být – zařizuje, doptává se, hlídá. Nechce na sebe strhávat pozornost, ale bez ní by to prostě nešlo. Pro mou dělnickou představu: takový admin paní generální ředitelky. 🙂 Když mě lákalo půjčit si na cestu do depa lepší vůz, abych udělal dojem, admin to stroze zatrhl: „Pamatuj si, líp se brečí z šaliny než z limuzíny.”
Vše se podařilo utajit, nikdo nevěděl nic. Na nástupišti jsem nejdřív uviděl tašky – obě dámy je nesly hrdě a zkušeně. V depu už to probíhalo jako v dobře zrežírovaném hollywoodském filmu – kolegové, rodiny, přátelé železnice. Když paní generální ředitelka nečekaně vešla mezi seřazený špalír, bylo to překvapení opojné. A já si s prostou klukovskou radostí uvědomil, že tohle je naprostá pecka. Ačkoliv jsem velmi otrlý, tlačily se mi do očí slzy.
Paní ředitelka bez zaváhání obešla všechny zúčastněné (a že jich bylo), s každým si podala ruku, zažertovala a zapózovala k fotce – přirozeně a bez sebemenší okázalosti. Pak spatra pronesla krátký, skvěle vybalancovaný projev o úctě ke kolegům, o své roli u ČD a o těžkých časech, které nastanou. Ocenila lidi v provozu, připomněla závazek k tradici a zakončila upřímným poděkováním. Potlesk byl zcela spontánní a povícero lidí mělo mokré oči. A věřte mi, že to nebylo jen z deště.

Oběma dámám jsem pak předal tradiční drážní šperk – kličku čtyřhran, aby věděly, že jsou od toho dne doopravdy naše. Lesk v jejich očích mi prozradil, že jsme nešlápli vedle. Pak si vzal slovo Kája za federaci a přečetl délky služby odcházejících. Neuvěřitelná čísla ten den zazněla: 49 let a 11 měsíců, 49 let a 5 měsíců, 45 let a 8 měsíců… Každý kolega při svém jménu vystoupil z řady a sklidil zasloužený potlesk. Olda nastartoval nazdobený motoráček M131. A jedem.

I během jízdy se s paní ředitelkou chtěla vyfotit spousta lidí. Nikoho neodmítla a dokázala v nich vzbudit dojem, že jí to dělá radost. Obával jsem se nějaké netaktní poznámky, ale lidé na palubě správně chápali, že jde o oslavu a úctu k fírovským matadorům. Kvůli focení a loučení na nádraží jim nakonec ujel plánovaný návratový vlak do Prahy. To, že to obě vydržely bez nervozity a nedaly nic najevo, mě utvrdilo, že vidím ryzí profesionálky. Odvedl jsem je k dalšímu rychlíku a obě se při loučení usmívaly i na mě. Snad mě tedy od Českých drah hned od prosince nepropustí. 🙂
Vracím se v dešti do depa a čelím smršti dotazů, díků a legrácek o tahání za zákulisní nitky. Nedávám na sobě nic znát, ale v duchu mám radost a připadám si jako železniční Richelieu. Pak už jen Pernštejn krčma, kde se vášnivě debatuje, chválí, vzpomíná, nadává, vyčítá, děkuje, směje. A také loučí.
V 15 hodin se prodírám ucpanými Pardubicemi zpátky na ves, klepu si palcem do koženého potahu volantu a přemýšlím o všem, co ten den zaznělo. Paní ředitelka na mě udělala hluboký dojem. Je pohotová, erudovaná, vtipná, empatická, a zároveň nepochybně skvělá manažerka. Umí motivovat a vysvětlit věci tak, abych je pochopil i já. Málokdy mám možnost mluvit s lidmi, kteří přemýšlejí o dva nebo tři kroky napřed, mají rozhled a nejsou arogantní. (Se mnou mluvíš cca 180x týdně. To si budu pamatovat. 😀 – pozn. admina) Její mise bude nesnadná, ale jiná cesta, než jakou naznačuje, není. Držím jí palce a chci, aby věděla, že má ve mně parťáka v boji. A nejen ona, ale i Andrea. 🙂

Klobouk dolů… seš fakt dobrej. Člověk to jen čte a má vlhký oči, jaký to muselo být naživo. Fakt dobrá práce 💪
naživo to bylo ještě lepší
Dobrý nápad, skvělá paní ředitelka. Kolegové budou mít na co vzpomínat.
Jseš borec, Hopo!
(bylo to fantastický, přesně jak píšeš, možná ještě i o trochu víc)