Narychlo

Je fajn, že je na zdejším webu alespoň jeden z jeho tvůrců odpovědný, když už to nejsem já. Ačkoliv admin užívá dovolenou, jeho smysl pro preciznost mu velí, aby se optal, zdali jsem během 14 dnů našel chvilku na vynikající tvorbu.

Zapsáno: 4. 10. 2026

Pr*ám na psaní mocně a s chutí a nemám vůbec žádné výčitky, uvědomuji si potěšeně. Ačkoliv se v mém životě odehrávají vpravdě zásadní události, včetně těch drážních, nemám pražádnou potřebu se o ně s cizími lidmi dělit. Vyrovnávám se s nimi spíše v niterných úvahách plných pochybností a váhání. Stejně to nikdo nepochopí. Kdo podobné nezažije, nemůže rozumět, o čem si pro sebe přemítám.

Simulace

Opakované ověření na trenažéru pro strojvedoucí, které opětovně a již po několikáté mám za sebou, bylo tentokrát značně odlišné. Překvapilo mě zcela nečekanou náročností a když jsem z něj v podvečer odcházel, docházelo mi, že jsem si tentokrát hrábnul až na dno. Nasimulované situace, nejen s ETCS, které lektor pustil, byly velmi nečekané a značně stresující. Šlo o celkem dvacet věcí a nebyl jsem v žádném případě bezchybný. Minimálně ve třech případech jsem zaváhal a volil nebo mačkal jinak, než je správně.

Chtěl bych poděkovat zkoušejícímu DVI kolegovi, který za mnou opakovaně přišel do budky s televizí uklidňovat, vysvětlovat a opravovat. Občas se mi stane, že mám zafixováno něco špatně, nevnímám úpravu nebo změnu v předpisu, což může být v případě problému vcelku klíčový aspekt.

Jedna věc mě ovšem deptá strašně. Jak je možné, do p*či, že na školení mám jen jednu pos*anou hodinu? Nepochopím nikdy, kdo mohl schválit tak vyku*veně omezenou časovou dotaci. Ale jebat to, v životě jsem přišel a určitě ještě přijdu o víc.

Loučení

Přicházím také o kolegy. V Pardubicích se v rámci obměny mančaftu opětovně loučíme se spoustou dlouholetých tváří. Část z nich míří za zaslouženým odpočinkem do důchodu, část se rozhodla pro přeložení do jiných měst a lokalit. I tady si vcelku nespokojeně uvědomuji, že mi odcházející kolegové budou chybět nejen z důvodů odborných, zvykových a přátelských. Ačkoliv je pravděpodobné, že se budou přeskupovat a předělávat výkony, které musíme obskákat, je mi naprosto jasné, že bude pravděpodobně zvýšený tlak na přesčasovou činnost. Tím pádem nastanou problémy s vybíráním dovolené. Nynější stav, kdy se zástupy a výměny dělaly vcelku snadno, tím pádem bohužel končí.

Taktéž jsem uvažoval, jestli bych se neměl od nového grafikonu, který už klepe na dveře, uchýlit někam do závětří a vyhnout se dramatickým událostem, o které na koridoru a ve stověžaté Praze doopravdy není nouze. Možná by bylo fajn jezdit si pěkně s regínkou desetikilometrový úsek tam a zpátky s vědomím, že je velmi málo pravděpodobné, že mě tam něco vytrhne z příjemně monotónní letargie. Ale asi je na to ještě brzy, i když…

Strasti

Říkat někomu, kdo není fíra, jaké to je, když má člověk na dvojitém odpoledním vlaku plném lidí problémy s brzdou, je k ničemu, protože si to nedokáže absolutně představit. Co všechno se musí udělat, jak strašně moc záleží na posloupnosti úkonů, co všechno musí vykonat, obvolat, vysvětlit, diagnostikovat, najít, provést, vykomunikovat, odposunovat a zajistit. Jaké to je, když se opakovaně utahují zajišťovací brzdy, protože je jednotka bez vzduchu. Jaké to je, když se posunuje tam, kde to extra neznáte, s vlakovou četou, která vám při posunu hlásí, že nemůžete sunout, protože na vzdáleném návěstidle vám svítí zelená…

Odnesl jsem si z toho odpoledne důležitý poznatek. I když jsem udělal naprosto všechno správně a průvodčí, co pomáhal, byl perfektní. CDP, výpravčí, kterým jsem obsadil díky poruše na dlouhý čas druhou kolej, totéž. Dispečer, strojmistr i dílna se mnou jednali naprosto bezvadně. Přesto mi došlo, že je to na jednu vesnickou a nikterak chytrou hlavu a jedny dost volšový ruce ku*evsky moc.

Jistě se tedy jedná jen o náhodu, že poté, co se mi podařilo úplně všechno a opakuji bezchybně dotáhnout do úspěšného závěru, mě dispečer posadil na jinou sestavu vlaku 9345, kterou mi předával kolega s lítostivým a poměrně neveselým poznatkem, že je to celé na ho*no, ale že třeba budu mít kliku.

No, klika byla, ale vydržela mi z Masaryčky pouze do Klánovického lesa. A znova. Komunikace, vysílačka, mobil, domlouvání, mašina v háji, opakované resety počítače, aktivování rychlobrzdy, ukončení vlaku, odstavení neschopného vozidla v Libni, dojet zpožděný, vzteklý, nas*aný a bez jídla. Jako úplná třešnička na dortu byl rozhořčený telefonát strojmistra, který mi nemilosrdně vyčinil, že jsem nezapsal závady na vozidlech do SAPu, aby je opraváři mohli odstranit. Už jsem v sobě neměl ani minimální množství empatie a poprvé ten den ukázal, že umím být strašně nepříjemná, poměrně ostře a nečekaně zlostně reagující ku*da.

Až když jsem si dal v Českém Brodě sprchu, poprvé se najedl a napil, ukázněně jsem po o hodinu delší směně, jak se od strojvedoucího národního dopravce čeká, vyplnil všechny závady v SAPu, odeslal hlášení strojvedoucího o mimořádnostech ve směně a poté se jal odpočívat, abych mohl být s chutí k práci ve 4:15 ráno na značkách. Zábavné mi přišlo, že jediné děkuji, které mě za mou snahu potkalo, bylo vyjádření vyšetřovatele, který ocenil, že jsem ho seznámil s tím, proč mi ten den na Prahách vlaky tak nějak nejezdily. Přiznám se, že mě potěšil. Alespoň někdo, když je to jinak všem úplně u p*dele.

Hodilo by se ale skončit vesele. A s nadějí. Admin má ještě příští týden dovolenou. Popřeji mu hezké počasí a doufám, že načerpá sílu a chuť k tomu, aby se mnou dále a s pochopením spolupracoval.

Nebýt jeho, přísahám, že už tady není ani čárka.