Na úvaze, čím bych se živil a jak vydělával, kdybych nebyl strojvedoucím, jsem si v poslední době několikrát zapřemýšlel.
Před barákem
Když se srazí vlaky v místě, které notoricky znáte, neubráníte se přemýšlení.
Vztek
Říká se, že se stářím přichází smíření. Moc rád bych toto rčení potvrdil, nicméně mám pochybnost, zda je konkrétně u mě platné.
CEO blogu strojvedouci.com
Se mi líbí, když všechno běží tak nějak samo a já se nemusím o nic starat. Někdo moudrý to pojmenoval delegováním úkolů. Myslím, že Evžen Huml: Dejte mi lidi a já to udělám. 😀
Za oponou
Je ráno. Venku trochu prší, což mi ovšem nezabránilo jít si zaběhat a posléze veslovat. Užívám si volného dne a využiju tedy pozitivních hormonů z fyzické aktivity k sepsání tohoto povídání.
Momentální okamžiky spokojenosti nikdy netrvají příliš dlouho, takže budu muset spěchat, abych na konci textu neupadnul do chmurného rozpoložení, které všichni tak dobře znáte.
Novinky dalšího období (+video)
Mockrát jsem přemýšlel, čím je způsobena moje nechuť k některým novotám. Zda je zatím přirozená nedůvěra pramenící z dobře známého faktu, že na dráze už dobře bylo, nebo věk a zkušenosti, díky nimž jsem apriori podezřívavý ke všemu neznámému a nevyzkoušenému.
Zajímavé ovšem je, že pokud překonám prvotní odpor a přizpůsobím se, dokážu poměrně rychle akceptovat a dobře snášet i vcelku zásadní změny.

