Mám v zápisníku poznamenaných několik témat, kterým se hodám v budoucích textech věnovat. Admin ten seznam pracovně pojmenoval jako buznící soupis, což je od slova buzerovat, a pravidelně mi předhazuje, co bych měl napsat, co odkládám, co jsem slíbil, a co pořád nenapsal. Přiznám se, že do položek na seznamu nemám valné chuti. Schovávám si je totiž na horší časy, až se spisovatelsky vyčerpám. 😀
Proč vůbec píšu a jak to celé vzniklo, jsem psal hned v prvním článku blogu. Ale zaslouží si to ještě rozebrat z trochu jiného úhlu.
S koncem roku většina lidí přemítá, bilancuje a rozjímá nad tím, co se v uplynulém období povedlo, popř. na čem je třeba zapracovat. V případě webu je princip podobný, jen náplň jiná.
Občas si pročítám odborné diskuze drážních nadšenců a vzdělaných lidí z oboru dopravy. Kromě rozšíření obzorů mi občasné hádky pod články umožňují vidět problém z jiného pohledu než je sedačka lokotky.
Velmi často narážím na téma motoráček (motorový vůz 810) a jeho dehonestace, debata stran pohodlí a stáří, nedůstojného cestování a dalších odsudků.
Za dlouhé roky u dráhy jsem mnohokrát zaznamenal postesknutí na “lidi z kanclu”. Jednalo se většinou o systémové nastavení či opatření, kdy “dělník” nezvládne docenit genialitu určitého nařízení nebo úkonu. Chtěl bych se tady těch obviněných netáhel z kanceláří zastat.
Proč? Protože chci, můžu, a nikdo mě nenutí.
Na svátek něco odlehčeného čtení.
První videa a fotky jsem zařadil na blog spíše pro oživení mého mnohdy nudného vyprávění. Snažím se totiž i fotit. Není ale snadné se zavděčit pedantskému adminovi, který vyžaduje naprosto perfektní záběry a snímky.
Je velmi chytrý a lstivě se mnou dokáže manipulovat metodou cukr a bič. Tedy nejprve mě obdivně pochválí a potom, jen tak mezi řečí, jakože nenásilně a mimochodem, vytkne všemožné vady. Nejhorší je, že má většinou pravdu.