Minulý týden mi utekl jako voda, neboť jsem ho celý strávil v práci. Nevím jenom, zda se mi chce zacykleně opakovat situace, které už dobře znáte.
Je to spíše zbytečné a proto bych se rád pověnoval vlnce, která mi zčeřila jinak poklidný fírovací rybník.
Přijde mi plytké, abych psal v současné situaci o čemkoli. Špatně spím, jsem zádumčivý, mrzutý a nemám náladu na humory. Ani ty laciné. Asi jako spousta dalších lidí. Přesto se sluší sepsat pár řádek, abych čtenářům osvětlil své rozpoložení.
Strašně to letí, zvlášť v aktuálním turnusu, kdy jsem víc v práci než doma. Jelikož jsem si v posledních týdnech trochu stýskal, musím v rámci rovnováhy zmínit též druhou stranu mince. Přiznat úvahy, které ve spravedlivém hněvu nad těžkostmi strojvůdcovského řemesla nezmiňuji.
Ať je to jak chce, chybí nám čas na “srovnání se”. Vyzkoušel jsem si to v posledních měsících a týdnech opakovaně nejen já, ale i další kolegové, jichž jsem se ptal. Mnohokrát se o tématu mluvilo, všude se skloňuje.
Nevidím do ekonomiky a čísel, přesto bych se chtěl někdy dozvědět, kolik peněz reálně podniku ušetří dělené směny a tahle zlomyslná přerušení navíc. Že by mi někdo normálně řekl, je to tolik a tolik milionů ročně a potřebovali bychom navíc dalších X pracovníků.
Nevím, jestli tohle psaní vyjde. Je mi to vlastně jedno. Ťukám si do tabletu pocity plné frustrace. Že nejde o legraci, je mi v hloubi duši jasné. A možnost vypsat se z pocitu totálního nezájmu posledních dní je slabou náplastí nad chandrou, kterou aktuálně cítím.
Předminulý týden byl plodný na železniční zážitky a události, takže ani nevím, kde začít. Postupně je budu sepisovat, každopádně nejdřív dnešní odpoledne…