Nejradši sepisuji drážní úvahy, které začnou nenápadně a na první pohled působí zcela banálně. Obvzlášť, když jejich naprostá obyčejnost působí konejšivým dojmem, který člověka za roky ukolébá. Jste navíc z oboru, takže si myslíte, že víte něco o zkušenosti a opatrnosti. Vyvarujete se laciných chyb. Takových, jaké nadělala už spousta podobně bohorovných frajerů.
Jelikož se samotným psaním bavím, pokouším se občas přenést do písmen i určitou lstivost a rošťáctví. Ty jsou, společně s častým ironickým testováním mých blízkých přátel, nedílnou součástí rozhodovacího procesu mám/nemám ho/ji rád.
Protože jsem při něm občas velmi přesvědčivý, neprohlédne někdy můj oponent nastraženou udičku…
Když jsem tu na začátku prázdnin psal, že články budou vycházet sporadicky, nenapadlo mě, že do informačního sucha zasáhne i nejotravnější věc, kterou znám. Nemoc.
Mám teď už nějaký čas dobrou náladu. Zachmuření z minulých časů je aktuálně zapomenuto. Důvod, proč nejsem v depresi a mohu se vcelku svobodně nadechnout, je nasnadě…
Hezký jsou na mašině večery, když člověk přijíždí do cíle a ví, že už na něj čeká střídání. Směna je přerušená a druhou polovinu nastupuju ve 3:10 ráno. Měl bych správně spát na horký a hlučný nocležně. Ha! To tak!
Mám rád, když se situace opakují. Jakmile nastal čas na můj další kolektivní ozdravný pobyt (KOP), věděl jsem, do čeho jdu. Směju se, že už jedu potřetí. V době nástupu jsem si totiž myslel, že se této náramné a cenné libůstky nemůžu nikdy dočkat.
Dnes jsem vlastně už protřelým mazákem a máloco mě překvapí. Vy, co jste tu se mnou od začátku, víte, že se často pletu a nejinak tomu bude i tentokrát.
Pozor, následuje velmi dlouhý článek!
