Admin, který vidí za mou pečlivě a umně vytvořenou fasádu dobrácké duše, se při naší neveřejné komunikaci velmi často neudrží obdivnému úsměvu. Především z toho, kterak dokážu při svém strojvůdcovském psaní vynechávat či maskovat rebelské a smělé úvahy, kterými ho tu a tam obohacuji. Možná, že i dalším lidem nejde na rozum, proč nejen já, ale i další kolegové z ČD stále tak umanutě a zatvrzele bráníme modré barvy.
Jelikož jsem minule úvahy zakončil rázně, pokusím se v dnešním textu dotáhnout zmíněné heslovité útržky do souvislého textu.
Přes prázdniny se mi nashromáždilo dost zážitků, které zaslouží zmínku, takže si tu odložím zápisek pro účely vlastní archivace. Protože jinak co? Protože jinak by zmizely bez povšimnutí.
Když píšu sám o sobě a směju se vlastním nezdarům či neúspěchům, jde mi to snadno. Sebekriticky vím, že nejsem velký lumen a v okamžiku nárazu do vlastních limitů se musím smát původní touze dotáhnout vlastní vizi dál, než mi síly dovolí.
Někdy, velmi zřídka, se mi ovšem podaří něco zdánlivě předem vyloučeného. To ovšem nemůžu hned takhle bez obalu a nahonem vybalit. Admin by mě osočil, že to není vlakový…
Nejradši sepisuji drážní úvahy, které začnou nenápadně a na první pohled působí zcela banálně. Obvzlášť, když jejich naprostá obyčejnost působí konejšivým dojmem, který člověka za roky ukolébá. Jste navíc z oboru, takže si myslíte, že víte něco o zkušenosti a opatrnosti. Vyvarujete se laciných chyb. Takových, jaké nadělala už spousta podobně bohorovných frajerů.
Jelikož se samotným psaním bavím, pokouším se občas přenést do písmen i určitou lstivost a rošťáctví. Ty jsou, společně s častým ironickým testováním mých blízkých přátel, nedílnou součástí rozhodovacího procesu mám/nemám ho/ji rád.
Protože jsem při něm občas velmi přesvědčivý, neprohlédne někdy můj oponent nastraženou udičku…
