Mikropříběh před půl hodinkou. Vezu po střechu narvanej spěšňák. Přišla mi říct vlakvedoucí, smutek a skoro slzy v očích, že je devátej den v kuse v práci, a že na sedačce spal borec, kterýho nebudila kvůli kontrole lístku.
Vyprávím dětem před spaním pohádky, což zbožňuju. Mají je radši než ty čtené z knížek. Před nějakým časem jsem si například vymyslel tento příběh…
Admin psal o vtipných situacích při lékařských prohlídkách a já si všimnul, že z textu opět vyplývá jeden obecně známý a zásadní poznatek. Sestry a sestřičky jsou ve své podstatě neomezenými vládkyněmi lékařských ordinací!
Mám v zápisníku poznamenaných několik témat, kterým se hodám v budoucích textech věnovat. Admin ten seznam pracovně pojmenoval jako buznící soupis, což je od slova buzerovat, a pravidelně mi předhazuje, co bych měl napsat, co odkládám, co jsem slíbil, a co pořád nenapsal. Přiznám se, že do položek na seznamu nemám valné chuti. Schovávám si je totiž na horší časy, až se spisovatelsky vyčerpám. 😀
Doma topíme dřevem. Celý život. Je k tomu potřeba pořádná výbava – Stihl pilky, Fiskars sekyrky, hydraulická štípačka a pracovité ruce. Dnešní psaní bych rád věnoval – jako vzpomínku – tátovi, pro kterého byla činnost zajišťování dřeva pouze odpočinek a radost.
